Dnes Timišoara, zítra celá země!

Právě před rokem sváděli obyvatelé rumunské Timišoary zoufalý a urputný zápas s jedním z nejkrutějších režimů na světě. 20.prosince 1989, po čtyřech dnech, kdy obyvatelé města stáli s holýma rukama proti policii, Securitate, armádě a oddílům horlivých stranických aktivistů, přešlo město do rukou obyvatelstva. O den později se požár lidového povstání, přes veškerou snahu o jeho izolaci, rozšířil do hlavního města a způsobil pád nenáviděného diktátora.

Nicolae Ceaušescu ztělesňoval v posledních letech nejen veškerou moc, ale i všechen útlak a strádání, jehož rozměry stále ještě nevyšly úplně najevo. Rumuni tehdy žili jen jedinou nadějí: je starý, jednou taky musí umřít. Povstání bylo pro ně samotné překvapivou alternativou, ale když už jednou začalo, nebylo cesty zpět. Výsledek: vypískaný, prchající, dopadený a popravený diktátor bylo víc, než si kdo kdy odvážil pomyslet. Radost z nečekaného vítězství byla nezměrná. Kolik lidí za ni zaplatilo životem? 70 tisíc, jak bylo uváděno v prvních týdnech, nebo 1.300, jak se uvádí dnes? Neoficiální odhady hovoří o 4 tisících. Je to strašně moc.

Mocenské vakuum

22.prosince po 18.hodině (necelých osm hodin po Ceaušeskově útěku) byla v budově ÚV RKS, v hale plné lidí, pořízena nahrávka mezi hlavními protagonisty dalšího vývoje událostí:(…)

Čísi hlas: Pane Iliescu, pane Iliescu, „spása“ nezní dobře… připomíná to státní převrat. Národní demokracie…

Iliescu: Demokracii mají všichni…

Hlas…