Tádžický únor

Začátkem února jsem odlétal na delší služební cestu do Dušanbe, hlavního města Tádžické SSR, kde jsem předtím strávil dobu od 17.listopadu do 20.prosince 1989.Když jsme spolu s dalšími čs.odborníky založili počátkem prosince OF v Dušanbe, hovořili s námi místní Tádžikové: - Držíme vám palce. - To jsem rád. - Už bylo na čase. My už také potřebujeme svého Stalina. - ??? - Nás se nemusíš bát. My neposloucháme jen sovětský rozhlas. - Co s tím má společného Stalin? - No tak má ten váš Havel podporu lidí, nebo nemá? - Má. - No vidíš. Tak vám držíme palce. Snad se i my dočkáme svého Stalina.

I později jsem se setkával se zdejším dost rozšířeným názorem, že kdyby tatík Stalin nezemřel, určitě by Tádžikům vrátil Bucharu a Samarkand, které strýček Lenin svévolně přenechal Uzbekům, a dopustil tak násilnou uzbekizaci tádžických rodin.

Jednou ze zásad leninsko-stalinské národnostní politiky bylo rozděl (co ti nepatří) a panuj. A tak národ, který si v letech 1866–1868 podrobilo carské Rusko, byl po revoluci včleněn do Turkestánské autonomní SSR a část území zůstala v Bucharské lidové sovětské republice (zal.1920). Při novém dělení v sovětské Střední Asii vzniká Tádžická ASSR v rámci Uzbecké SSR. Koncem r.1929 je ustavena Tádžická SSR. Velkorysost kremelských dárců se výrazně projevila r.1940, kdy národ hlásící se k Rúdakímu, Firdausímu a Omaru Chajjámovi (dějiny literatury tohoto regionu používají termínu „persko-tádžická literatura“) dostal možnost užívat nepatrně…