Od instituce k charitě

Česká katolická charita, podnik katolické církve, na jehož půdě se na profesionální úrovni realizovaly sociální programy, vznikla za první republiky. V roce 1946 měla přibližně 460 sociálních ústavů nejrůznějšího typu (mateřských ústavů, škol, nemocnic, domovů důchodců) s personálem řádových sester, věrných svému poslání služby Bohu v lidech.

Ke konci 50.let působilo na našem území přibližně 63 řeholí, mužských i ženských, soustřeďujících kolem patnácti tisíc řeholníků v přibližně 393 klášterech.

Po únoru 1948 komunistická strana v duchu ateismu ihned začala připravovat likvidaci řeholí s odhodláním k naprosté destrukci náboženství. Sám Slánský na zasedání Informbyra v listopadu 1949 prohlásil: „Nejjednodušší by bylo všechny biskupy v čele s Beranem prostě pozavírat. Důvody bychom pro to měli, moc také, ale lidé by to nepochopili. Udělali bychom z nich mučedníky.“ V monstrprocesu, který začal v březnu 1950, bylo deset vedoucích představitelů mužských řeholí odsouzeno za špionáž ve prospěch Vatikánu.

Na jaře téhož roku jednotky Lidových milicí a SNB obklíčily mužské kláštery v celé republice. Likvidace ženských klášterů probíhaly v srpnu až září 1950. Za policejní asistence, převážně v noci, byli řeholníci a řeholnice odvlečeni a násilně internováni v předem vytipovaných, tzv.koncentračních klášterech - v Broumově, Oseku, muži pak z valné části v Želivě. Nelze pominout, že ozbrojená přepadení způsobila i značné materiální a kulturní škody - na nákladní…