Návrat starého strachu

V minulém čísle respektu jsme publikovali část rozhovoru s malířem Crišanem Petrescu, jenž u nás jako první rumunský občan požádal o politický azyl. Důvody, které ho vedly k tomuto rozhodnutí, a pohled na vývoj vnitřní situace v Rumunsku, tvoří druhou, i když chronologicky předcházející, část příběhu Crišana Petreska.

Pane Petrescu, jaké byly hlavní příčiny vaší emigrace?

Na odchod z Rumunska jsem pomýšlel již za doby Ceaušeskovy, atmosféra nejhlubší totality a kruté diktatury byla tehdy už prostě nedýchatelná. nejvíce mi vadilo pomyšlení, že by ve stejném neštěstí, jako postihlo naši generaci, měl vyrůstat i náš syn, kterému je teď pět roků. Po prosincové revoluci jsem se myšlenek na emigraci okamžitě vzdal a upnul jsem se k naději, že se demokracie a svoboda po dlouhých desetiletích konečně vrátí i k nám. Radost, kterou jsme tehdy všichni prožívali, začala být sice kalena prvními pochybnostmi už několik hodin poté, co se Fronta národní spásy chopila moci, ale na promýšlení a domýšlení souvislostí tehdy nikdo neměl čas. Bojovali jsme proti teroristům, trvalo to skoro čtrnáct dní, ve dne v noci. Fronta mezitím upevňovala svoji moc a někteří začínali chápat, že jde o exkomunistickou mafii, která opojený národ obelhává.K výraznému tříbení názorů na další perspektivy došlo po 12. lednu, kdy v Bukurešti proběhla první demonstrace proti Frontě a…