Někdo to rád horké

Začnu podivuhodnou anekdotou. V úterý 29.5.1990 se v jistém kinosále v Bartolomějské ulici sešlo přibližně čtyřicet mužů. Přes různorodost věku a zálib je pevně spojovalo několik shodných životopisných dat. Všichni byli ještě nedávno zaměstnanci Státní bezpečnosti, konkrétně jejího II. odboru, který se věnoval „boji s vnitřním nepřítelem“. Vesměs šlo o policisty, kteří neprošli prověrkovým sítem občanských komisí, neboť „brali“ službu natolik razantně a s osobním nasazením, že se během ní dopustili mnohonásobného zneužití pravomoci veřejného činitele, respektive jsou z toho důvodně podezřelí. Pokud to někdo neví, připomínám, že taxa za tento trestný čin obnáší ztrátu svobody v rozmezí od tří do deseti let, podle závažnosti sazebníku. Přesto nikdo z nich nebyl doposud dohnán k odpovědnosti. Sem do Bartolomějské 7 se dostavili pouze pro výstupní razítko: ministr Sacher konečně podepsal rozkaz k propuštění příslušníků StB z tzv. cvičné zálohy.

Při propouštěcím aktu došlo k neuvěřitelné scéně. Muži, jejichž nerušený pobyt na svobodě se dá vysvětlit pouze přihlouplým sametovým zázrakem či neujasněnou koncepcí aktuálního ministerstva vnitra, ztropili na svém bývalém pracovišti dokonalé rodeo. Hromadně atakovali úředníka, který jim měl ministrův rozkaz přečíst, vyhrožovali mu násilnou smrtí („tohle si odsereš, pověsíme tě i s rodinou!“) a zakrátko prostor kinosálu zcela opanovali. Teprve narychlo přivolaná posila samopalníků(!) dokázala jakž takž zjednat pořádek. To,…