Jak mi zabili mámu

Bylo jí 76 let. Už třetím rokem vdova našla si skromný, ale smysluplný způsob života. Byla hrdá na to, že většinu problémů s úřady, řemeslníky nebo v obchodech si dokáže vyřídit sama.

Když se rozpoutala listopadová bouře, miloval jsem ji za to, jak ztratila svůj rodičovský strach, kvůli kterému jsem musel po léta censurovat své vyprávění o tom, co zrovna dělám.Žila sama v malém bytě na hranici Žižkova a Vinohrad a vynakládala velké úsilí, aby jej pořád udržovala v čistotě a pořádku. Nejvíc ze všeho se bála, když něco v bytě přestalo fungovat - akumulační kamna, vodovod, světlo. Kvůli bércovým vředům pro ni chození bylo trápením a už v duchu viděla, co všechno bude zase muset obejít. 4.června se vrátila z pedikúry, bez které byla pro ni chůze ještě obtížnější. Vystoupila do mezaninu, kde ještě v 50.letech visel krucifix. Teď tam chyběl i její plynoměr. Někdo jej během dvou hodin její nepřítomnosti odmontoval a odnesl. Dovedu si představit, jak ji to muselo zděsit a rozhořčit zároveň.Do nemocnice jsem byl odpoledne přivolán, až když už máma nežila. Rozrušená doběhla k sousedce a pak se dala do řeči se sousedem. Náhlá cévní příhoda v mozku s ní zatočila, ochrnula na pravou polovinu těla, spadla na zem a zřejmě při pádu jí praskl bércový vřed. Než přijela sanita, ztratila mnoho krve. Než další sanita přivezla z jiné nemocnice novou krev, umřela. Doma na stole tikaly hodinky a ležely volební lístky. Věděla, koho bude volit.Už se to nedá svést na bolševika. Už je to…