Prsty oči

Pomalu, po kapkách si dnes připouštíme skutečnou povahu vztahů, ve kterých byli a jsou nuceni žít postižení lidé. Státní pseudopéče je zbavovala především pocitu lidské sounáležitosti - v podstatě je vykazovala mimo „zdravou“ společnost.

Hlubšího podnětu, kdy jsem si uvědomila tento segregační moment, se mi dostalo před rokem, když se na Galerii mladých obrátila Tereza Hradilková s nápadem realizovat výstavu pro zrakově postižené.Zprostředkovat umělecký zážitek z výtvarného díla lidem bez vizuálního kontaktu není věc prostá. Jelikož v době přípravy této akce prakticky neexistovalo naše postupně se budující technické i ekonomické zázemí, rozhodli jsme se realizovat výstavu pouze z přímých výpůjček od autorů, i když by pro naše diváky bylo daleko schůdnější, abychom je do současné problematiky uvedli krátkým exkurzem po vývoji moderního umění. Bez právní subjektivity by to však představovalo marná jednání o zapůjčení děl historické ceny, navíc při hmatové výstavě nelze předejít drobným poškozením (změny patiny na bronzech, ušpinění kamene apod.), a to zatím nelze sloučit s předpisy o ochraně sbírkových předmětů. Vyzvali jsme k účasti řadu autorů všech generací, uveřejnili jsme informace v tisku a záměr vyvolal potěšitelný ohlas.Zároveň však došlo k nedorozumění, neboť většina výtvarníků reagovala tak, že s nadšením vyráběla objekty adresované handicapovaným divákům, využívajíc výrazně haptických materiálů a efektů, jakož i zvuku v různých podobách od předmětného…