Autory bych trestal - a to tělesně

Před sedmi lety dostal český národ od svých pánů zase jednou danajský dar. S halasným vytrubováním a příznačnou nabubřelostí mu byly otevřeny brány experimentální scény Národního divadla. Prostý lid tentokrát nemusel trpělivě sbírat krejcar po krejcárku a ani se ho nikdo neptal ne jeho názor - udivení občané jen zaraženě pozorovali, jak na pokyn odkudsi shůry vedle Zlaté kapličky nezadržitelně bobtná prapodivný a hrozivý architektonický kolos. Odborníkům i přemýšlivým laikům muselo být hned jasné, že se autoři projektu Nové scény dopustili strašlivého omylu či přesněji nehoráznosti. Neobjevil se pouze další, a to hodně ošklivý vřed na kráse starobylého města, vzniklo též cosi, co nemělo s původní zajímavou a nadějnou představou o smyslu a poslání pobočné scény Národního divadla už pranic společného. Namísto inspirativního experimentu další šedivá zkamenělina, namísto živé divadelní dílny procovské mauzoleum, namísto vzdušných a proměnlivých prostor, kde se mělo uvádět nejen divadlo, ale také koncerty, výstavy a jiné zábavy pro uvolněného diváka moderní doby, zrodil se drahý, nevkusný, těžkopádný a snobský podnik, v němž lze i to nejprůměrnější divadlo hrát jen s vypětím všech sil: nejenže zdejší prostředí ani trochu nepřeje jakékoli tvůrčí činnosti, ale i prachobyčejnému řemeslu se zde staví do cesty nepřeberné množství zcela zásadních technických překážek. (Připomeňme namátkou, že při jednom představení Věci Makropulos se zřítila část dekorace i s reflektory z výšky na…