Příští rok v Jeruzalémě

„Nevěřím nikomu, protože Žid nemůže nikomu věřit,“ sdělila mi starší žena s jistotou, jaké se jen stěží odporuje. Prošla Treblinkou a Osvětimí, bezprostředně po svém zázračném návratu se ve vlastním bytě dívala do očí dobře živeného pána, odklepávajícího cigaretu do jejího starožitného popelníku. Bez domova fakticky i v duši. Nejkratší, nikoliv nejsnadnější cesta vedla přes Středozemní moře do Palestiny. Za dva roky, v první izraelsko-arabské válce, prožívala další utrpení vykoupené vyhlášením samostatného Izraele."

Oni nás tady prostě nechtějí. Biologicky nás tady nechtějí. Dnes jim dáme Judeu, zítra budou chtít Haifu," ukončila na chvíli rozhovor, jako by chtěla naznačit, že i jeho další část se ponese v podobném duchu. Byl jsem smutný a bezradný. Až příliš jí rozumím a až příliš dobře vím, že v podobném duchu se nevyřeší ani jeden z palčivých problémů, které Izrael řešit musí. Řešit, nikoli oddalovat. A židovský stát se o řešení snažil. Zavražděn byl nakonec Sadat, nikoliv Begin.Ještě včera bylo vše jasné: arabský svět (kromě Kuvajtu, Saudské Arábie a několika emirátů) byl pro mnohé světem pokroku, bojoval proti sionistické expanzi. V Izraeli obyvatelstvo vstávalo a usínalo s myšlenkou na další utlačování svých mírumilovných sousedů. Bohužel, tomuto primitivnímu zjednodušení podlehli i mnozí politikové „svobodného světa“.

„Nebudeme se bránit proti dětem…“

Izraelská společnost je rozpolcená jako její vláda. Naštěstí zde funguje…