Vařit, stavět, studovat. Jak bude vypadat základní škola budoucnosti

Skončil školní rok, základní školy zamkly dveře. Až je za dva měsíce zase otevřou, mělo by v nich být něco jinak? Máme představu, jak by měla běžná veřejná základní škola vypadat za rok, za pět či deset let? A víme, co ty změny přinesou a k čemu by mohly být dobré? Nabízíme návštěvu české veřejné základní školy, kde se vyučování do značné míry podobá tomu, co můžeme vidět v dobrých školách v nejrůznějších částech Evropy. Velmi pravděpodobně takto bude za pár let vypadat podstatná část škol v České republice, ať už budou ideově vycházet z jakékoli pedagogiky.

Co všechno je jinak. Pro někoho, kdo takovou školu navštíví poprvé, je to trochu kulturní šok. Neexistují tady třídy v obvyklém slova smyslu, ale učí se v takzvaných trojročích, kde jsou v jedné skupině zhruba pětadvaceti dětí namícháni žáci a žákyně, kteří by jinak chodili do různých ročníků. I proto se neučí v běžných třídách, ale v jakýchsi členitých prostorech, kde si každý může najít optimální místo na práci. Ale stejně tak potkáte skupinky a jednotlivce pracovat na chodbách, v knihovně, venku… Neexistují tu klasické předměty ani vyučovací hodiny, učí se ve třech blocích, jejichž délka se pohybuje mezi hodinou a půl až dvěma hodinami a které jsou odděleny půlhodinovými přestávkami. Odpoledne jsou k dispozici kroužky a školní klub.

Jak se tu učí – samostatnost, individualizace, zodpovědnost. Práce je tu založena do velké míry na samostatnosti. To, co vidíte v regálech podél chodby, jsou úlohy. Co krabice, to nějaká část učiva základní školy. Tyto úlohy si žáci po dohodě s učiteli a podle plánu, na jehož základě pracují, mohou vzít a řešit je buď samostatně, nebo ve spolupráci se spolužákem. Na každé krabici je napsáno, jakou látku s její pomocí procvičujete, uvnitř je zadání, základní pomůcky, návod i popis toho, jak se žák dozví, s jakým úspěchem pracoval. Někdy je k vyhodnocení úlohy potřeba učitel, někdy je možné vyhodnotit výsledek samostatně. Kromě toho každý učitel několikrát týdně pořádá „přednášku – prezentaci“, na níž může žák zajít v čase, který mu vyhovuje.

Aby každý zažil úspěch – jak se učit rukama i hlavou. Hodně se tu pracuje rukama a spoustu se toho naučíte při praktických činnostech. Například tyhle dvě fotografie zachycují jeden vyučovací blok takzvaného Anglického dne, kdy se po škole pohybovalo několik rodilých mluvčích nejrůznějších generací, kteří pracovali s různě starými dětmi. Tady se anglicky vařilo, dělaly se palačinky a tousty. Princip je jednoduchý: vaří všichni, paní učitelka mluví jen anglicky, na dětech je, aby pochopily, co jim říká a co mají udělat (bring fresh yogurt), oni odpovídají podle toho, nakolik jsou si v angličtině jistí. Cílem takto organizovaného vyučování, kde potkáte všechno od přírodovědeckého výzkumu po vaření a práci na zahradě, jsou činnosti tak rozmanité a pestré, aby si každé dítě našlo svoji parketu a zažilo při učení úspěch. Protože úspěch je něco, co spolehlivě skoro každého motivuje k další práci.

Na prahu dospělosti – jak se srazit se světem. Přestávky jsou tu půlhodinové, aby je mohly děti trávit venku. Součástí školního pozemku je velká zahrada, kde hlavně žáci vyšších ročníků staví nejrůznější stavby. Je to pro ně příležitost, jak se potkat s praktickými problémy světa dospělých. Jistá míra chaosu a rozpracovanosti je žádoucí. Zahrada by neměla být nikdy úplně hotová, ale měl by to být živoucí organismus, kde je vždycky příležitost něco přidat, vymyslet a udělat. Když jsem se tu byl podívat před pěti lety, stála ze zahradního altánu, který vidíte na fotografii vpravo, jen hrubá kostra. Dnes je z něj slaměný dům, venkovní učebna. Pracovalo na něm postupně několik ročníků sedmáků a osmáků. Při té letošní návštěvě žáci společně s jednou maminkou-architektkou řešili, z jakého materiálu mohou udělat zelenou střechu, aby ji konstrukce domu unesla, i když na ni hodně naprší. Zkoušeli to prakticky, formou pokusů a výpočtů. Cílem je ukázat dětem, že matematika a fyzika se hodí – například k tomu, aby vám nespadla střecha na hlavu.

Oběd pro padesát lidí – pět předmětů v jednom. Učitelky a učitelé tu pořád vymýšlejí, jak to udělat, aby všechny ty povinnosti a úkoly, které se na školy hrnou, zvládli efektivně. Už rok tu běží projekt školního vaření v dvojročí, kde jsou žáci sedmého a osmého ročníku (devítka pracuje zvlášť a chystá se na odchod na střední školy). Žáci jsou rozděleni do skupinek po pěti a každá z nich týden vaří oběd pro spolužáky, tedy asi pro padesát lidí – řada na ně vyjde zhruba jeden týden za tři měsíce. Musí vymyslet, co se bude vařit, jít to ráno za doprovodu učitele nakoupit, vejít se při tom do rozpočtu, pak uvařit, naservírovat, uklidit po sobě kuchyni a přemýšlet, co se bude vařit zítra. Kromě jiného se na tom dá ukázat, jak efektivně slučovat činnosti, které se jinde učí v oddělených předmětech – finanční gramotnost, výchova ke zdraví, pracovní činnosti, vaření, praktická matematika, schopnost skupinové práce… Motivací učitelů prý původně bylo udělat něco s tím, že to náctiletí přeháněli s jídlem z fastfoodu. Tady je najednou zelenina a ovoce každodenní přirozená součást jídelníčku, který si žáci sami vytvořili a naplánovali.

Veřejná škola – příležitost pro soustředěnou práci. Pokud tu strávíte školní den, základní dojem je pocit intenzivní a soustavné práce. Vlastně procházíte prostorem, kde - kam se podíváte - sedí skupinky, o něčem diskutují, nebo na něčem pracují. Někdy jsou to různě staré děti, někdy je u nich dospělý. Na první pohled nerozlišíte, kdo je učitel, kdo asistent, kdo vypomáhající rodič, kdo student na praxi či dobrovolník, který sem přišel  třeba jen na půl dne. V některých prostorách jsou lavice a hodina připomíná běžné vyučování (častěji ve druhém a třetím trojročí), v nižších ročnících se obvykle pracuje na zemi nebo na koberci. Protože tu nejsou děti pod kázeňským tlakem – 45 minut mlčet a hlásit se, 10 minut se vyřádit o přestávce – je tu obecně klidněji, není velký rozdíl mezi přestávkou a hodinou. A nepotkáte se tu s obvyklým obrázkem pokřikujících učitelů, kteří ukázňují zlobivé žáky.

Naučí se něco? A další obvyklé otázky. Logicky se tak zeptá skoro každý. Naučí se ty děti něco? Obstojí na střední škole? Odpověď je jednoduchá. Ano, naučí. Zkušenosti z této školy, ale i z prakticky stejně organizovaných škol v zahraničí i u nás ukazují, že pokud jde o znalosti, tihle žáci se od těch z tradičních škol nijak neliší. Tedy i na maturitním studiu obstojí bez problémů. Ale zvládnou hodně věcí navíc. Kromě jiného se umí rozhodovat a pracovat ve skupině i samostatně – to dělají v téhle škole každý den – a nepotřebují nad sebou bič, jsou motivovanější, protože dělají věci, které jim dávají smysl. Umí pracovat nejen hlavou, ale také rukama.

A je to něco, co by bylo možné zavést i na jiných školách?  V principu tomu nic nebrání. Tohle je běžně financovaná veřejná škola, vedoucí učitelka programu montessori říká, že podobným způsobem by zvládli pracovat zhruba se 450 žáky, tedy pěti skupinami v každém trojročí. A to už je velikost běžné základní školy v České republice. Škola umí práci natolik individualizovat, že nemá problém ani se začleněním většího počtu dětí v inkluzi. Na druhé straně, pokud by neměli přispívat rodiče – ať už vlastní prací nebo penězi, musel by stát platit zhruba o čtvrtinu více peněz na žáka.

A samozřejmě je tu ještě jeden limit. Ne pro každého učitele je podobný styl práce přijatelný, a ne každý učitel či učitelka práci v takovém režimu zvládne a cítí se v něm dobře. Takže pravděpodobná je spíše pozvolná evoluce a rozšiřování tohoto vzdělávacího modelu. Ale prakticky není pochyb o tom, že takhle nějak bude vypadat základní škola budoucnosti. Ostatně už dnes máme v České republice desítky podobně organizovaných škol. Zkušenosti ze zahraničí ukazují zajímavou věc – velmi různé vzdělávací modely dospívají k velmi podobným způsobům organizace vyučování. Ať už byste se dívali na německou, nizozemskou či finskou školu, často byste ji od té na fotografiích nerozlišili.

Základní škola pro každého. Tato reportáž vznikla v červnu 2019 na Základní škole Na Beránku v Praze – Modřanech. Jde o velkou sídlištní školu, která má celkem osm set žáků. Fotografie, které tu vidíte, pocházejí z její části pracující podle principů montessori pedagogiky. Navštěvuje ji aktuálně 244 dětí. Z toho 40 s individuálním vzdělávacím programem (tedy v tzv. inkluzi), což je na poměry České republiky poměrně vysoký podíl. O žáky se stará 38 pedagogů (včetně asistentů). Žákyně a žáci jsou rozděleni do takzvaných trojročí, což je skupina 24–28 dětí namíchaná z žáků různého věku.

Tedy například v prvním trojročí jsou děti, které by jinak chodily do první, druhé a třetí třídy. Podobných skupin má škola deset. V každém trojročí jsou kromě učitelky či učitele ještě dva asistenti. Jde o veřejnou školu, tedy je hrazená z prostředků státu a zřizovatele – městské části, ale rodiče prostřednictvím rodičovského spolku přispívají 1450,– Kč na dítě za měsíc. Zájem výrazně převyšuje možnosti školy, proto se do „první třídy“ losuje 28 dětí z 50 zájemců.  Škola tímto způsobem pracuje od roku 2004, absolventy devátého ročníku má od roku 2015. Vedoucí učitelkou je tu Mirka Kellovská. To je ta paní s kostlivcem.

Autor je spolupracovník informačního centra o vzdělávání EDUin