V Zambii jsem si uvědomila, že vždycky můžete pomáhat víc

Nikola Čechová, na YouTube známá jako Shopaholic Nicol, patří k nejvlivnějším lidem na českém internetu. V říjnu se vydala s Člověkem v tísni na misi v Zambii, kde strávila několik dní ve vesničkách, a zážitky na sociálních sítích sdílela se svými fanoušky. „Přirozeně cítíte bezmoc, že věci nedokážete rychle změnit. Ale je to proces, běh na dlouhou trať, který se nesmí vzdát,“ říká o své cestě.

 Co vás k téhle cestě vedlo?

Člověk v tísni mě oslovil už před nějakým časem, původně s jinou kampaní. A já hrozně nerada dělám propagaci nebo kampaň jako „výkřik do tmy“ – tedy že budu propagovat něco, s čím nebudu sama spojená. Proto jsem do Člověka v tísni přišla s tím, že bych se s nimi chtěla propojit na delší čas. Zvažovali jsme možnosti a já jsem zmiňovala, že herec Jan Cina s nimi asi před dvěma lety byl v Kambodži. A že si myslím, že by to mohlo být nejen pro mě, ale i pro mé sledovatele zajímavé – ukázat jim vlastně, na co konkrétně přispívají nebo přispívat mohou. Tak jsme se dohodli, Člověk v tísni mi poté zaplatil jen letenku - ubytování, očkování a další věci jsem si hradila sama. A upřímně, byla to zkušenost k nezaplacení.

Myslíte, že si vaši sledovatelé v době internetu nedokázali do té doby představit, na co přispívají?

Já to beru podle sebe. Když se přispívá na nějakého - dejme tomu - Honzíka z Česka, který třeba nemá peníze na zdravotní vybavení kvůli nějaké nemoci, je to uchopitelné. Ale když se řekne, že přispívá na Zambii - tak jaké to tam vlastně je? To byl hlavní důvod, proč jsem tam jela. Aby pro mé sledovatele humanitární pomoc nebyla tak vzdálená a viděli skutečný stav země.

Co tedy mohli vidět?

Náplní cesty byl čas strávený ve vesnicích, kde Člověk v tísni pomáhá. Viděla jsem samozřejmě, jak se věnují zemědělství – a jak se kolem toho všechno točí. Hodně jsem se ale věnovala i otázce mateřství. Hodně se mi taky líbilo, jak žijí v komunitách. A že se tam hezky starají o starší lidi, i když tam sociální systém vůbec nefunguje. Zároveň se mi líbil i přístup Člověka v tísni. Nedávají jim vypěstované věci, ale učí je celý proces od semínka. Aby vše poté mohli už dělat sami. Takže Člověk v tísni jim dá sazenice, oni se starají o pole, a když mají hodně úrody, přebytek mohou prodat, z čehož dostanou peníze a mohou si něco koupit. Pro nás jsou to banální věci, ale o to víc je důležité si uvědomit, že pro místní tohle samozřejmost není.

Zaměřila jste se i na osmnáctileté a často ještě mladší matky.

Protože mě sledují hodně maminky s dětmi, ale i mladé holky. A já mám poměrně blízko k dětem a troufám si říct, že jsem empatický člověk. Mluvila jsem s místními, jak často se stává, že matky nemají jídlo, aby nakrmily děti, nebo jim místo toho dávají jen národní jídlo zvané šíma, což je taková kukuřičná kaše, resp. kukuřičná mouka s vodou. Takže já jsem to přirovnávala tomu, jako kdyby člověk jedl celý život tukové rohlíky. Nemá hlad, ale výživově je to úplně špatně. Většinou nemají do té kaše ani co dát, tak ty děti zacpou tímhle. Nejsou tam vitamíny ani živiny – a dítě se pak řádně nevyvíjí.

Bavila jste se s nějakou místní matkou osobně?

Byla jsem vážně překvapená z toho, že jsou takhle mladé. Mně je 28, té matce, se kterou jsem mluvila, bylo 23 a měla už 4 děti – což je v Zambii běžné. Byla hrozně fajn, ale stydlivá. Říkala mi, že když tam žena nemá do 20 let dítě, už se na ni kouká zvláštně. A třeba když je někdo neplodný a nemůže děti mít, je tam normální, že si děti mezi sebou přebírají.

Potom jste byla i v turistické části Afriky. Jak velký rozdíl to byl?

To byly asi momenty, kdy jsem se cítila nejvíc nepříjemně. Jako zážitek to můžu všem doporučit, ale spíš pro ten kontrast. Byli jsme ubytovaní v kempu a já pořád sama sobě říkala, že lidé přijedou do Afriky, vidí tohle, jedou na vodopády a na safari, pak se vrátí domů a řeknou si, že byli v Africe – a že tenhle kontinent je v pohodě a nepotřebuje zas tak extra pomoct. Jeli jsme také na vyhlídkovou plavbu po řece, kde byli krokodýli a sloni, dostali jsme drink, koukali jsme na zvířata a mně to přišlo absurdní. Jedu s ostatními na lodi, kde turistům udělají právě šímu, aby ji ochutnali. A pak si vzpomenu, že jen o den dřív jsem byla ve vesnici, kde lidé nemají co jíst a učí se dávat si do kaše brambory.

Cítila jste bezmoc?

Zrovna když jsem byla ve vesnicích, tak mi došlo, že to bezmoc je, ale že stejně dětem ani někomu jinému nemůžu teď na místě pomoci. Že to bych ty děti musela vzít, odvézt je do Čech a tady jim dát úplně jiný život. To, co dělá Člověk v tísni i další neziskové organizace, je prostě proces. Je sice velká pravděpodobnost, že rodiče už lepší život mít nebudou. Ale třeba už jejich děti nebudou mít aspoň takhle neplnohodnotnou stravu, nebudou podvyživené, budou normálně studovat. Takže ano, bezmoc jsem cítila, ale je to běh na dlouhou trať, který se jen nesmí vzdát. A také jsem si uvědomila, že i když už dnes člověk pomáhá, tak vždy může víc. Že i pouhých 200 korun v místních komunitách dělá divy a mají z toho například na 14 dní jídlo. Stejnou částku přitom stojí v Česku jeden oběd - a my máme občas pocit, že přispívat 200 korun je moc. Není.

Takže výlet do Zambie naboural vaše představy o tom, jak to tam vypadá?

Možná to bude znít banálně, ale netušila jsem, že to bude takhle intenzivní. A vlastně úplně nejsilnější nejspíše byla návštěva místní školy. Moment, kdy jsem si uvědomila, že můžu pomáhat mnohem víc, a že si už nikdy nebudu stěžovat na Českou republiku, byla chvíle, kdy si místní, přibližně dvanáctiletý chlapec připravil pro Člověka v tísni poděkování v angličtině.

A co říkal?

Byl nervózní a tak celý projev četl. Byl o tom, jak si hrozně váží toho, že může chodit do školy - a že děkuje za tu možnost. Protože když tam chcete chodit do školy, musíte mít jejich uniformu. A on ji sice měl potrhanou, ale měl ji.  Taky jsem viděla zdravotnické zařízení – nejenže je deset hodin pěšky od vesnice a těhotné maminky většinou porodí už po cestě, ale vybavenost je téměř nulová.

Co vám cesta dala?

Kromě toho, že se dá vždy více pomáhat, asi nejspíše to, že bychom si měli uvědomit, co v Česku v současnosti máme. Žijeme v bezpečí, nemáme tu žádný konflikt, vše je dostupné, i ti nejchudší lidi mají od státu aspoň určité možnosti, jak se z tohoto stavu částečně dostat. A my si tu stěžujeme, že čekáme půl hodinu u lékaře. Ta obrovská míra nespokojenosti je tu stále víc cítit – a já si často říkám proč. Na důvody jsem zatím nepřišla.

S tím možná souvisí další otázka. Jaké byly reakce od fanoušků?

Musím říct, že jsem měla strašnou radost, jaká zpětná vazba na tu cestu byla. Přestože bylo v komentářích pár rasistických poznámek, tak 99 procent reakcí bylo pozitivních. Nejčastěji lidi reagovali na mladé maminky a pak otázku uprchlictví. A tam už byly – pravda - reakce kontroverznější. Proč to tak je, ať nemají tolik dětí, když je nemají jak uživit, že jsou to lidi, kteří poté utíkají k nám do Evropy, a proč jim tam vůbec někdo z Česka chce pomáhat. Představte si, že jste v Zambii s místními, vidíte, jak žijí - a někdo vám pak napíše, že by všichni z té vesnice měli vymřít, aby neutíkali do Evropy. Něco se dalo vysvětlit, tak jsem se o to snažila, ale musím se sama sebe ptát, kde se to bere.

A kde se to tedy podle vás bere?

Mám pocit, že nejsme schopní vystoupit z toho „Musíme pomáhat jen v Čechách“. Já to vnímám trochu jinak. Jsme země, která je na tom dobře, proto by měla být naše povinnost a zodpovědnost chtít pomáhat jinde. Dnes je svět přece propojený, nefunguje představa jedné izolované země, která vítězí nad ostatními.

A jak si vysvětlujete nechuť podílet se na věcech mimo Českou republiku?

Já bych obecně řekla, že nemáme možnost setkávat se s tolika kulturami. A když je pro člověka něco cizí, tak se toho přirozeně bojí. První reakcí je strach, ze kterého pak pramení některé ty příspěvky a komentáře. Ale doufám, že se to změní v chuť tohle neznámé poznávat a až poté hodnotit.

Liší se mladší generace?

Neříkám, že je to jen u mladších a u starších vůbec, ale mám pocit, že jsme jako mladší generace otevřenější. Jsme méně ustrašení - „tohle cizí“ trochu známe nebo si o tom umíme zjistit více informací. A mám pocit, že tahle generace chce pomáhat, zajímá se o politiku i celosvětové problémy, chce řešit ekologii. Možná žiju v určité bublině, ale věřím, že taky nevěří všemu, co se píše a říká. Například má babička: když byla v Evropě uprchlická krize, tak jsme jeli do Pece pod Sněžkou na lanové centrum. A tam stála skupinka Indů s mobily a fotili si ho. Babička se lekla a začala křičet, že „už jsou tady“. Po chvíli z ní vypadlo, že v televizi viděla ty uprchlíky a že už dorazili k nám. Pořád slyšíme o lidech, kteří naletěli, ale přitom si neuvědomujeme, že se to vážně děje. Babičce jsme to samozřejmě vysvětlili a už si to nemyslí. Každopádně toho strašení ve veřejném prostoru je strašně moc - a poté se divíme, že se takovéhle příhody stávají.

Poslední dobou jsme svědky situace, kdy mnoho youtuberů a influencerů najednou končí. Proč?

Myslím si, že velká část těchto lidí dojde po určité době k bodu, kdy mají pocit, že už se nic nenaučí, že se nemají kam posouvat. A začne si hledat jiné aktivity.

A není to také kvůli přístupu fanoušků a kvůli tlaku, kdy vás sledují stovky tisíc odběratelů?

Myslím, že ne. Člověk si na to zvykne. Je to divné, že to říkám, ale je to tak. A bohužel si člověk zvykne i na to, že ho někteří pronásledují, začne se vyhýbat určitým místům. Třeba já jsem nechodila do nákupních center mezi jednou a čtvrtou hodinou, protože jsem věděla, že se tam všude pohybují děti. I proto jsem třeba za poslední rok odbourala témata a věci, který by mladší sledovatele zajímaly - protože podobným způsobem se chovají právě ti mladší. I teď za mnou často někdo normálně přijde, ale už mě nepronásleduje deset lidí po obchoďáku kvůli podpisu. Ale asi to nemůže být hlavní důvod, proč skončit s youtuberstvím: když už do toho jdete, tak se zájmem okolí musíte počítat.

Z rozhovorů s ostatními youtubery se zdá, že se v současnosti ani nechtějí k české komunitě příliš hlásit.

Ano, asi část lidí včetně mě štve, co v dnešní době znamená YouTube a co tam vlastně lidi točí za videa. Když někdo někam přijde a řekne, že natáčí videa na YouTube, tak si lidé automaticky představí ty šílenosti. Chápu to. Například můj bratr se třeba nyní dostal do věku, kdy tyhle věci také začal sledovat. A sama jsem tátovi říkala, aby zablokoval určité kanály -  nechci, aby viděl věci jako sprostá videa nebo zesměšňování jiných lidí.

Sleduje vás skoro 700 tisíc lidí. Vnímáte svou tvorbu tedy jako určitou zodpovědnost?

Určitě. Přijde mi úsměvné, když někdo své chování poté omlouvá tím, že na Instagramu nebo Youtube mohou být děti až od 13 let – a že pokud jsou tam mladší, je to zodpovědnost rodičů. To mi přijde alibistické nebo prostě výmluva. Prostor internetu je na jednu stranu strašně skvělý a na druhou trochu děsivý. Co pustíte ven, to už nikdy nemůžete vzít zpátky. I když to smažete.