Tibeťané se staví na odpor, ale nesetkala jsem se s nenávistí vůči Číňanům

Pro svobodný svět je 10. březen výročím povstání proti čínské okupaci, při němž v roce 1959 zemřelo více než 80 tisíc Tibeťanů a další byli nuceni odejít do exilu. „V posledních letech je tohle výročí čím dál tím smutnější. Ještě před deseti patnácti lety se zdálo, že bude možné zajistit Tibeťanům určitou míru autonomie v rámci Číny. Ovšem jednání ztroskotala a  represe se zostřují. S nástupem Si Ťin-pchinga se navíc objevuje i rafinovaný způsob takzvaného počínštění tibetského buddhismu,“ říká  Zuzana Daňková, která toto učení praktikuje a zároveň pomáhá, aby zůstalo živou tradicí.  

Česká veřejnost mohla opakovaně zaznamenat vaši tvář, protože stojíte po boku dalajlámy a tlumočíte mu, když přednáší v Česku. Jak jste se k té práci dostala?

Byla to strašná náhoda. Myslím, že to bylo v roce 2000, kdy měl dalajláma poprvé v Čechách velkou přednášku - a skupinka Čechů, kteří se zajímali o buddhismus a jíž jsem byla členem, se přihlásila jako dobrovolníci. Kvůli tomu jsem se nachomýtla k organizační schůzce, kde se mimo jiné řešilo, kdo bude dalajlámovi tlumočit z angličtiny. To už jsem věděla, že je trochu ošemetné, když člověk nemá žádné zázemí ve filozofii a překládá, ale když padlo, jak to tedy bude s tlumočením, řekla jsem, že to zkusím.

Takže jste se nabídla.

Nabídla jsem se, čímž jsem překvapila samu sebe. A oni, protože nikoho neměli, řekli: fajn, budeš to ty. Nicméně bylo to tak týden, deset dní před akcí - a mně začalo postupně docházet, co jsem udělala. Když pak nadešel den D, vstoupila jsem s dalajlámou na pódium, před námi bylo možná deset tisíc lidí a hala byla vyprodaná, tak jsem zavrávorala. Měla jsem šílenou trému, ale zároveň mi běželo hlavou, že teď musím buď poslouchat, nebo mluvit - a že není čas být nervózní. Že trému vyřeším až pak. Naštěstí je dalajláma v takovém hlubokém klidu a je jedno, jestli se usmívá nebo má vážnější polohu, takže i člověk vedle něj má pocit, že je všechno normální, nic nezvladatelného se neděje a uklidní se. A nervozita ze mě rychle spadla.

Jak holka z pražského gymplu začne objevovat buddhismus?

Ta cesta začala vlastně rokem 1989, který byl pro mě dost formativní. Bylo mi třináct a měla jsem možnost zažít, jak lidem začíná svoboda proudit v žilách, jak se jim vrací sebevědomí, spokojenost a klid a jak zůstávají nad věcí, když se třeba zrovna nedostali do narvaného metra. Už za pár měsíců ale zase všichni začali na něco nadávat a stěžovat si. Viděla jsem to na druhých a cítila jsem to i na sobě. Tenkrát mě poprvé začalo vrtat hlavou, jestli k úplné svobodě není potřeba udělat ještě další krok. Začalo mi připadat, že si tu nespokojenost nějak způsobuju sama. A klíčila ve mně otázka, jestli z toho není cesta ven. Když jsem pak za sedm osm let studovala vysokou školu, měla jsem přítele, který meditoval. Mně to přišlo strašně srandovní, utahovala jsem si z něho, protože mi připadalo jako úlet sedět ve strnulé pozici na zemi a nehýbat se. Pak mi jednoho dne řekl, že přijede láma z Polska, že tam půjde - a jestli taky nechci jít. Tak jsem řekla dobře, půjdu, abych se podívala, o čem to vlastně všechno je. A ta přednáška mě hrozně chytla.

O čem byla, pamatujete si?

Mluvil o principech buddhismu, bylo to úplně základní učení. A mně to dávalo smysl do té míry, že jsem si řekla, že s tím zkusím něco dělat. Že nestačí jenom o tom přemýšlet a pak zůstávat ve stavu rozptýlení. Takže jsem taky začala meditovat. Ale tajně, protože by to byl trapas to přiznat.

Takže když přítel odešel, vytáhla jste karimatku a meditovala?

Tak nějak to několik týdnů bylo, ale pak jsem to musela přiznat. Asi za půl roku poté jsme se skupinou dalších Čechů, kteří se zajímali o buddhismus, odjeli do Francie, kde učila tibetská mniška Džecün Khandro Rinpočhe. Po návratu se naše skupinka rozhodla v tom směru pokračovat, protože nás to oslovilo.

Co znamená být buddhistkou v praktickém životě?

Každodenní praxe spočívá v připomenutí, že by člověk měl setrvávat ve vlastní přirozenosti, která je v základu dobrá, a vystříhat se situací, kdy se prosadí na úkor jiného. Ta vnější situace téměř nikdy není tak naléhavá, aby člověk mohl sám sebe prosadit na úkor někoho jiného. Buddhismus nepracuje s prvotním hříchem jako křesťanství, pracuje se studem - tibetština má pro to slovo ngoca, což je takový fyzický stud, až se člověku červenají uši, když udělá nějakou křivárnu. Je to sympatičtější a konstruktivnější než hřích, protože ngoca má vést k tomu, že si člověk uvědomí, co udělal špatně, zastydí se a příště to neudělá. Základ buddhismu pak je, že pravdu nejde popsat, vyřknout. Takže mlčení je možná nejvěrnější způsob, jak vyjádřit stav věcí.

A zabijete komára? Pijete alkohol?

Komáry se snažím nezabíjet. A když jsem v Česku a sejdeme se s bývalými spolužáky, tak si pivo dám.

Studovala jste anglistiku a sinologii. Během studií jste dvakrát odjela na Tchaj-wan a z něj pak do kláštera na severu Indie. Vysvětlete mi tu trajektorii.

Na Tchaj-wanu žije docela dost Tibeťanů a je tam i centrum Mindrollingu, tibetské buddhistické školy, které se věnuju a docházela jsem tam. Název Mindrolling je podle původního kláštera v centrálním Tibetu ze 17. století. V Tibetu tehdy hrozilo, že mnoho buddhistických směrů upadne v zapomnění, a Mindrolling byl založen s vizí, že tato učení v autentické podobě zachová pro budoucí generace. Po roce 1959, po okupaci Tibetu Číňany, museli mniši utéct. Uprchli do Indie, do státu Uttarákand, dříve Uttarpradéš - kde v 70. letech založili nový Mindrolling. Po státnicích jsem měla před sebou otevřený rok a řekla jsem si, že zkusím odjet na jednu zimu do Indie a zjistit, co a jak - v té době jsem už osm let studovala pod vedením Khandro Rinpočhe. Zkusila jsem to a od té doby, už dvanáct let, tam jezdím a trávím tam okolo šesti měsíců z roku.

Kde přesně klášter Mindrolling leží?

Hlavní město Uttarákandu je Dehradun a klášter je kousek od něj. Když se jede z Dillí, je to asi 250 km, takže šest až osm hodin autem. Nejprve se jede prašnou nížinou, a když se začnou objevovat zelenající se kopce, tak člověk překročí hranice Uttarákandu. Dole pod horami leží mužský klášter pro mnichy Mindrolling a asi hodinu a půl cesty autem dál do hor, kdy už jsou vidět zasněžené vrcholky Himaláje, je menší klášter pro mnišky Samten Tse. Sem jsem odjela při prvním pobytu, protože Khandro Rinpočhe je hlavou ženského kláštera. V roce 2008 ale zemřel její otec, který byl držitelem linie Mindrolling a zakladatelem kláštera v Indii, a ona coby nejstarší dcera musela převzít zodpovědnost i za mužský klášter. Takže já trávím čas v obou z nich.

Co přesně děláte v klášteře?

Primárně studuju buddhismus. A při tom dělám takovou asistentku Khandro Rinpočhe. Pomáhám s různými technickými a administrativními věcmi okolo obou klášterů. Mužský klášter je veliký, pro 400 až 450 mnichů. Desítky z nich jsou z jiných klášterů a Mindrolling pro ně funguje jako škola. Každoročně se tam pořádají studijní programy pro místní i cizince a já pomáhám s organizací - starám se o to, aby všichni měli víza a nutná povolení. A občas doprovázím Khandro Rinpočhe na cestách, protože je jedna z nejznámějších současných učitelek buddhismu vůbec a učí všude možně po světě.

Jak vypadá váš denní rytmus?

Dvakrát denně máme spolu s dalšími studenty meditační praxi. Kromě toho máme hodiny filosofie, tibetštiny nebo hraní na rituální nástroje. V ženském klášteře, ačkoli sama nejsem mniška, máme praxi často společně s mniškami, protože nás není tolik. V mužském, když se sejde víc cizinců, máme oddělenou praxi, aby se výuka mohla vést v angličtině. Pak jsou úseky dne, kdy se dělají běžné denní práce a povinnosti, o které se dělíme, třeba uklízíme a vaříme. A pak, když mám volno, tak se věnuju těm administrativním věcem, které jsou zrovna potřeba.

Jak vypadá okolní krajina? Co vidíte, když se podíváte z okna?

Opice! Je jich tam všude hodně a člověk se s nimi musí pořád tak nějak potýkat, aby mu třeba neukradly tašku s nákupem. Hodně lidí si představuje, že když se řekne buddhistický klášter, je tam ticho a klid, ale můj každodenní soundtrack je docela palba. Je to směs dětského křiku, protože kousek od kláštera je škola, muezzinů z nedaleké mešity, zpěvů v hinduistickém chrámu, a pak se přidá troubení na lasturu, kterým se svolávají mniši a mnišky k modlitbám. A do toho třeba v okolí probíhá velká indická svatba, takže tři dny hraje non-stop hudba, štěkají psi, vřískají opice. Zkrátka je tam živo!

Jak přísný režim panuje v Mindrollingu?

Oba kláštery jsou vedené tak, aby to nebyla jen přísná škola, ale svým způsobem domov pro všechny. Jsou tam malé děti od sedmi let, a ty si samozřejmě spolu hrají, starší se ve volném čase někdy společně dívají na filmy. Nejstarší mají přístup na internet, byť je to omezené, není to zdaleka tak, že by v každém pokoji byla televize a počítač s připojením k síti. A hned vedle kláštera je velké fotbalové hřiště, které se srovnalo ze základů na stúpu a na nějž jsou tu všichni pyšní.

A můžou mniši sledovat fotbal v televizi?

Jasně, sledují, hlavně velké mezinárodní zápasy. Zrovna v Mindrollingu mají rádi německý fotbal. V 80. letech, když byl klášter nový a vznikla kolem něj komunita tibetských emigrantů, tam Němci postavili vodárnu, která té komunitě strašně pomohla - dodnes je na té stavbě napsáno velkým písmem „Germany“ a dodneška díky Německu mají místní lidé zdroj pitné vody. Takže když běží mistrovství světa, tak se mniši dívají na televizi na fotbal a fandí se Německu. I když mladší generace taky Argentině.

Je pravda, že někteří mniši nosí pod mnišským suknem trička se jmény oblíbených fotbalistů?

Je, nosí a často. Když někdo sežene tričko třeba s nápisem Messi, proč ho nenosit?!

Jak jste daleko s vlastní praxí? Dokážete už zastavit myšlenku? Meditovat a zároveň se dívat na televizi?

Ono ani tolik nejde o to zastavovat myšlenky. Ačkoliv když je ta myšlenka obzvlášť blbá, může se to hodit. Jde spíš o to zůstat v hlubokém uvolnění a koncentraci zároveň v každé situaci. A v tomhle smyslu se u mě o nějakém zásadním pokroku nedá mluvit. Když píšu e-maily nebo se dívám na televizi, mám rozptýlené myšlení.

A znáte už cestu, jak hlubokého klidu dosáhnout?

S meditací, která je teď hodně populární, se často spojuje, že se člověk musí začít chovat nějak jinak - sedět v určité pozici, koupit si speciální polštářek na sezení a karimatku. A to, jak se pak uvádí do klidu a stavu mysli, je celé takové na sílu. Tibetské slovo spojené s meditací je gom a znamená na něco si zvyknout. Meditace vlastně nemá být úsilí, kterým se člověk v nějakém posedu vyžene do jiného stavu vědomí. Je to proces, jímž si má zvyknout na svůj úplně nejpřirozenější stav. Kdy se oprostí od všech utkvělých představ, které zanášejí jeho základní bytí. A zvykání je důležité, aby člověk - ať dělá cokoliv - na tohle nezapomínal. Já medituju, i když zrovna nemám po ruce karimatku a jsem v Čechách. Člověk se právě tady snadno nechá rozptýlit, podlehne dojmu, že musí sobě či druhým něco dokazovat, aby něco znamenal, a snadno zapomene, že může být úplně v klidu už tady a teď.

Svobodný svět si v těchto dnech připomíná 60 let od okupace Tibetu Číňany. Co to výročí znamená pro vás coby někoho, kdo se věnuje tibetskému buddhismu a žije v tibetském exilovém klášteře v Indii?

V posledních letech je to výročí čím dál tím smutnější. Ještě před deseti patnácti lety se zdálo, že bude možné zajistit Tibeťanům určitou míru autonomie v rámci Číny. Ovšem jednání ztroskotala a od násilného potlačení protestů ve Lhase v roce 2008 se represe zostřují. S nástupem Si Ťin-pchinga se navíc objevuje i rafinovaný způsob takzvaného „počínštění“ tibetského buddhismu, de facto pokus o postupné rozložení základních hodnot tibetské kultury zevnitř. A přece jsem od samotných Tibeťanů nejednou slyšela, že největší hrozbu ztráty jejich duchovní tradice nepředstavuje vnější agresor, nýbrž Tibeťané sami - když přestanou jednat v souladu s učením. Pro mě osobně má to výročí dva významy. Na jednu stranu je tu reálná situace v Tibetu a potřeba se angažovat na podporu Tibeťanů. Pak je tu vnitřní rovina, kde Tibet symbolizuje základní lidské hodnoty moudrosti a soucítění. Podle těchto hodnot lze žít i mimo Tibet a dnešní svět je potřebuje jako sůl.

Jak 10. březen, výročí povstání ve Lhase proti čínské moci z roku 1959, prožívají mniši v klášteře Mindrolling?

V Mindrollingu se 10. března většinou konají modlitby věnované obětem represí v Tibetu. V přilehlé tibetské kolonii bývají vyvěšena jména a fotografie obětí,  lidé přicházejí do kláštera žádat o modlitby za ně i za své blízké. Jak už to ale s buddhistickými modlitbami bývá, jsou směřovány ke všem bytostem, k Číňanům stejně jako k Tibeťanům. Podle zákona příčiny a následku budou ti, kdo dnes utlačují druhé, muset dříve nebo později snášet následky svých činů. Mezi Tibeťany, které znám, jsem se nikdy nesetkala s projevem nenávisti vůči Číňanům. I když se staví na odpor, není v tom nenávist.

Jedna z vašich aktivit, když jste v Evropě, je výběr pozemku v Čechách pro školu Mindrollingu. Proč právě tady?

Protože je tu skupina lidí, která se buddhismu v linii Mindrolling intenzivně věnuje a shodla se, že by bylo dobré mít tu místo, které by mohlo být zdrojem informací v podobě databáze textů a zároveň místem pro meditační praxe. Protože pokud cvičení mysli zůstane jen v knihách, je to konec tradice. To naneštěstí hrozí na mnoha místech v dnešním Tibetu, kde je čím dál tím více klášterů pod čínskou kontrolou, a stávají se z nich spíše ostře hlídaná muzea než centra živé duchovní tradice. Takže hledáme místo, kde by lidé mohli studovat a  meditovat podle autentické živé tradice a bylo by to v prostředí, které by tomu bylo nápomocné.

Co znamená nápomocné? Musí to místo mít parametry podle feng-šuej, například  tam musí být tekoucí voda, výhled do lesa a do krajiny nerušené civilizací?

Zhruba tak. Jde v zásadě o to, aby to bylo prostředí přirozeně uklidňující a zároveň stimulující mysl, aby to nebylo někde v dolíku, kde na člověka padne deprese. Hledáme nějaké vyvýšené místo, odkud by bylo vidět do krajiny, zároveň chráněné z jedné strany lesem nebo kopcem, aby to zase nebyla nehostinná větrná hůrka. Chceme, aby to místo bylo dostupné a vešla se tam přednášková místnost tak pro sto až dvě stě lidí a nesousedilo to s kempem nebo lyžařským střediskem. Zkrátka aby tam byl klid.

Kde jste se už byli podívat?

Všude možně, u Liberce, v Podkrkonoší, u Trutnova, v Jižních Čechách, několikrát na Šumavě, spoustu krásných míst jsme viděli.

A proč jste zatím žádné místo nenašli?

Je nás sedm, kdo se účastní toho hledání, takže nejdříve se musíme shodnout. A když se shodneme, pošleme do Mindrollingu zprávu pro Khandro Rinpočhe. Jedno místo bylo natolik dobré, že se sem na něj přijela podívat, bylo to u Vimperku, ale bohužel nakonec nemělo všechny parametry. Ale jsem si jistá, že to místo najdeme.