Temná strana on-line vzdělávání

Rychlost, s níž většina škol přešla na on-line vzdělávání, si zaslouží obdiv. Ale má to i svoje slabší stránky. Píše jedna učitelka kolegyním z venkovské školy do WhatsApp skupiny:

Holky, musím se s vámi podělit o zkušenost s domácími úkoly. Máme u nás na „prázdninách“ synovce, šestá třída. Celé dny neděláme – já, babička a synovec - nic jiného, než že děláme úkoly. Předně: jeden učitel zadává přes Bakaláře, druhý mailem, třetí na svých stránkách…Takže pořád hledáme, co kde je. Učiva je tolik, že mám sto chutí jim napsat a vynadat jim. Na jednu hodinu například výpisky ze sedmi stránek. K tomu pracovní sešit, další tři stránky. Neustále se někde registrujeme, nevíme jak, protože přesné informace nepošlou… Pak odesíláme něco vypracované, něco jedním způsobem, něco jiným způsobem. A někdy mi připadá, že už učitele vymýšlejí opravdové zbytečnosti. Například dnes jsem kopírovala asi sedm tabulek na ČJ, do kterých se dítě podle mě ani nepodívá. Normální pracující rodič to absolutně nemůže zvládnout. Jo, a ještě plníme testy z tělocviku… Takže jen zkušenost, že méně je mnohem více. Nepřehánějme to, prosím…

Pokud nahlédnete do sociálních sítí, rozhodně nejde o ojedinělý hlas. Rodičů, kteří se zděšeně prodírají on-line úkoly, si stěžuje každý den víc. Přechod na on-line školu přinesl přinejmenším dvě pozitiva. Zaprvé donutil ke spolupráci i ty sborovny, které to dřív neměly ve zvyku. A ukázalo se, že žáci jsou v digitálním prostředí mnohem více doma, takže v lecčems by možná mohli učitelům i poradit. Oni vědí JAK a učitelé CO. Narušení asymetrie učitel – žák potenciálně prospěje oběma skupinám.

Jenže to má svá ale. Ta spolupráce je v leckteré sborovně dosti kulhavá – učitelky a učitelé nepoužívají jedno prostředí s předem dohodnutými pravidly, každý si jede po svém. S výše popsanými důsledky. Nemají odhad, kolik toho dítě může reálně zvládnout, navíc často nakládají všem stejně, bez ohledu na jejich individuální možnosti. A samozřejmě ne každé dítě je digitálně zdatné a vybavené a nemá servisní rodinný tým, který by mu pomáhal ten nával učiva a úkolů zvládnout. Takže on-line epizoda vzdělávání hrozí tím, že ještě dál zvýší rozdíly mezi dětmi a školami.

Přesto se lze na to dívat i pozitivně. Přímý vpád sevřených šiků učiva do domácností - včetně bleskově rozjetých školních lekcí v ČT, které iniciovalo ministerstvo školství - všem rodičům zprostředkoval zážitek přívalu informací, požadavků a často formálních a nesmyslných školních povinností. Dřív o něm možná věděli, teď ho zažívají. A zviditelnil, jak se dnes ve školách reálně učí. Každý si to může pustit v televizi. Konstruktivismus? Spolupráce? Přemýšlení? Jen výjimečně. Většinou frontální „nalejvárna“, učení definic nazpaměť. To není výtka. Taková je většinová realita. A je dobře, že o ní teď všichni víme, jakkoli to není příjemný pohled.

Autor je spolupracovník Informačního centra o vzdělávání EDUin

P. S. Reakce učitelů na tento text, které ke mně dopluly přes sociální sítě, se dají docela jednotně shrnout: místo ocenění jen urážka naší snahy a přílišná paušalizace toho, jak to na školách chodí. A za druhé: hodnotit po dvou třech dnech, co dělá ČT, je předčasné. Dělá to poprvé a chyby jsou pochopitelné. Když kritizovat, tak s odstupem. S obojím se dá souhlasit. Jakkoli si stojím za citací vzkazu učitelky učitelkám, že méně je více, ta zkratka o UčíTelce a Škole doma v závěru je přílišná. A chápu, že ji učitelé nesou nelibě. Proto se omlouvám. Jen si - prosím - text zkuste za pár dní přečíst znova s chladnější hlavou. Když jsem napsal, že je vlastně dobré si pro rodiče-laika prožít, co žáci prožívají vcelku běžně, není to snaha někoho urazit. Opravdu si myslím, že je to pro rodičovské přemýšlení o dětech a vzdělávání užitečné.