Stát podporuje jen jednu kombinaci rodiny a práce

Speciální pedagog Jiří Halda, který inicioval petici proti umisťování dvouletých dětí do školky, pronesl v rozhovoru pro Respekt řadu pozoruhodných prohlášení. Speciálně u jednoho by se autorka těchto řádků ráda zastavila. „Vím, že Respekt dlouhodobě hájí práva žen a s tímhle rizikem jsem do toho rozhovoru šel,“ řekl.

Ponechme stranou, proč přesně je rizikové mluvit s někým, kdo „hájí práva žen“, a zaměřme se na první část tohoto tvrzení. Je z řady důvodů nepřesné. Implikuje totiž, že hájíme pouze práva žen a opomíjíme práva ostatních. To je ovšem zásadní nepochopení pohledu, který Respekt dlouhodobě zastává.

Hájíme právo všech na spokojený a plnohodnotný život, v němž je místo jak pro rodinu, tak pro pracovní naplnění a také jistou životní úroveň. A zároveň zdůrazňujeme právo lidí svobodně se rozhodnout, v jakém „poměru“ se práce a rodina v jejich životech budou vyskytovat -  a jakou cestou k tomuto cíli dospějí.

Jeden model

Ať už je to cesta ženy v domácnosti, která se plně věnuje péči o děti a zcela ji to uspokojuje a naplňuje, nebo lékařky, která má dítě „jen“ jedno a v jeho poměrně nízkém věku zase začne pracovat, protože se kromě rodiny chce věnovat stimulující práci, na niž se léta připravovala během studií. Případně ženy, která je někde mezi: stráví plnou dobu na mateřské a rodičovské s dětmi, a pak se vrátí do práce, ale neusiluje o „závratnou“ kariéru. Přičemž zmíněné tři příklady samozřejmě nevystihují realitu – stačí se rozhlédnout a uvidíme obrovské množství variací, v nichž se proměňuje počet dětí, typ kariér i okamžik, kdy se žena vrací zpět do práce. A byť je pozornost obvykle soustředěna na ženy, podobnou možnost podobné volby by měli mít i muži.

Problém dnešního Česka spočívá v tom, že stát a do značné míry také společnost podporuje hlavně jeden model kombinace rodiny a práce. Pokud chce někdo se svými dětmi strávit více let (případně celé jejich mládí) doma, jediné, co mu v tom brání, je ekonomická nákladnost tohoto modelu. Pokud si však zvolí jiný model, čeká ho – přesněji řečeno ji, protože tu mluvíme zejména o ženách - na této cestě řada překážek. Což je nepřijatelné také proto, že řada lidí si tento model nevolí dobrovolně a je k němu nucena ekonomickými okolnostmi. V překladu to tedy znamená, že stát nepomáhá lidem, aby se jim lépe nebo aspoň základně důstojně žilo.

Aktuální debata o povinnosti školek zajistit místo pro dvouleté děti sice stočila pozornost na věk, ale na dveře školek ročně marně buší desetitisíce starších dětí. Zaměstnavatelé stále nemají příliš ve zvyku vycházet vstříc matkám malých dětí polovičními nebo flexibilními úvazky, často jim po návratu z rodičovské nabízí horší pozice, než měly před odchodem, případně je rovnou propouští. Proto je dlouhodobě taková propast mezi celkovou nezaměstnaností, která dál padá k historickému minimu, a mezi nezaměstnaností matek malých dětí. „Mezi ženami s dětmi do šesti let je zaměstnaných pouze 44 procent z nich a ČR tak vykazuje nejvyšší propad zaměstnanosti v důsledku mateřství v Evropské unii,“ shrnuje situaci ekonomka think-tanku IDEA Klára Kalíšková v loni zveřejněné analýze tuzemské prorodinné politiky.

České ženy by rády pracovaly i jako matky; ve zdejší společnosti jich je podle průzkumů veřejného mínění většina. Názorně to ukazuje další statistika – u žen s dětmi staršími dvanácti let jich pracuje jedenadevadesát procent, což je pro změnu jedno z nejvyšších čísel v EU. Dlouhý výpadek z pracovního trhu už však už nikdy nedoženou (alespoň co se platů týče) a ekonomové právě touto skutečností vysvětlují fakt, že v Česku existuje s výjimkou Estonska největší propast mezi platy mužů a žen.

Více otce, více dětí

Tato situace však není nevýhodná jen ženy, ale i pro muže – a společnost jako celek. Není pochyb, že žádné společnosti nízká porodnost nesvědčí: znamená stárnutí a úbytek obyvatelstva a řadu sociálních i ekonomických problémů. Mezi státy, které s malým počtem dětí bojují, se jako úspěšnější ukazují země, které požadavky moderních rodičů vyslyšely a nabízejí jim dostatečný servis v podobě míst ve školkách a jeslích, podporu flexibilních forem práce či většího zapojení otců do péče o děti (třeba tak, že je část rodičovské vyhrazena pro otce).

Jak zjistili v rozsáhlé studii vycházející z dlouhodobého výzkumu v devatenácti evropských zemích němečtí ekonomové Matthias Doepke a Fabian Kindermann, právě poslední faktor hraje zásadní roli. „Náš výzkum ukazuje, že porodnost závisí nejen na výši poskytovaných nákladů na péči, ale i na rozdělení těchto nákladů mezi matku a otce dítěte,“ píší ekonomové. „Pokud je péče o dítě nerovnoměrně rozložena v tom smyslu, že většinu práce má zastat jen jeden z rodičů, pak takový rodič častěji nesouhlasí s tím dítě mít.“

Jinými slovy – pokud žena ví, že ji péče o dítě zcela vyřadí z pracovního procesu a že hlavně ona ponese ekonomické i kariérní (a ty jsou opět zejména ekonomické) náklady, nemá příliš chuť mít víc dětí. A nejde jen o starost v prvních letech po narození. Výzkumníci sledovali souvislost mezi porodností a tím, jak se otcové účastní rutinní péče o děti, jako je ukládání ke spánku nebo dozor nad domácími úkoly. „V zemích s vysokou porodností, jako jsou Belgie, Francie nebo Norsko, je zapojení muže poměrně vysoké, a to mezi 30 – 40 %. Naopak v zemích s nízkou porodností míra zapojení mužů klesá až na 22 procent,“ píše se ve studii.

K podobným závěrům dospěli také ve Švédsku, kde je dlouhodobě – společně s Francií a Irskem – nejvyšší porodnost v EU. Podle specialistky švédského statistického úřadu Helén Marklund stát zjistil, že pokud otec zůstane s potomkem doma, je pravděpodobnější, že se rodina rozhodne pro další děti.

Větší zapojení otců do péče o děti je výhodné také pro ně samotné a pro jejich děti. Jedna z oblastí, kde čelí značné nerovnosti muži, je svěřování dětí do péče po rozvodu. Jedním z důvodů, proč ve většině případů končí u matky, je mimo jiné fakt, že právě s matkami tráví děti většinu času. Pokud mluvíme o právech, neměli bychom opomenout právo otců trávit více času se svými dětmi.

Kolik to stojí

Za zájem celé společnosti lze označit i prosperitu státu a využití veřejných výdajů. Což by nemělo nikoho šokovat, ekonomická stránka věci se zohledňuje u všech otázek veřejné diskuse – proč tedy ne u té, co nás stojí, že část žen nedobrovolně odstavujeme od práce. České školky se samozřejmě musí na dvouleté děti připravit a bude to znamenat i jisté investice, ale hmotné i nehmotné zisky budou podle všeho vyšší.

Už před deseti lety ekonomové z vládní Národní ekonomické rady vlády (NERV) spočítali, že pokud by výpadek matek z trhu práce nebyl tak masivní, schodek důchodového účtu by se každoročně snížil o více než třetinu, tedy deset miliard korun. Další významný ekonomický aspekt zmiňoval před časem v rozhovoru pro Respekt dánský profesor sociologie Gøsta Esping-Andersen – také v Česku dívky tvoří polovinu, někde dokonce více než polovinu studentů vysokých škol financovaných ze státního rozpočtu. „Pro ekonomiku je samozřejmě velmi nevýhodné, že část investic do vysokoškolského vzdělání přijde nazmar,“ říká Esping-Andersen.

Konkrétně u otázky školek pak existuje řada studií, které dávají do souvislosti pobyt ve školce a pozdější akademický úspěch a s tím související pozitiva – a to velmi výrazně zejména u dětí ze sociálně slabších rodin. Investice do školek jako ekonomicky prozíravé obhajují respektovaní ekonomové, třeba nositel Nobelovy ceny James Heckman. Jinými slovy – investicemi do školek si ušetříme pozdější náklady na všechno možné, třeba na podporu v nezaměstnanosti.

O miliardy z veřejných rozpočtů by nám nemělo jít, znějí námitky zastánců „tradičního“ modelu. Jde přece o duše - a tím se dostáváme k dětem a jejich právům. Každé je totiž jiné. Některé jsou plašší, jiné – včetně diskutovaných dvouletých – se do školky těší a chodí tam rády. A když rodičům svěřujeme jiná závažná rozhodnutí, snad jim můžeme svěřit také to, od kolika let, na kolik hodin denně a kam bude jejich dítě chodit do školky. I významný český psycholog Zdeněk Matějček, který se podle mylného přesvědčení mnohých stavěl proti umisťování dětí do školek (ve skutečnosti kritizoval týdenní jesle a kojenecké ústavy), zdůrazňoval, jak klíčová je pro dítě spokojenost rodičů, zejména matky.

Z řady mezinárodních srovnání i studií vyplývá, že země, kde děti nejlépe prospívají ve všech možných měřitelných kategoriích včetně individuálního pocitu spokojenosti, jsou právě ty, kde děti chodí do kvalitních školek, jejich rodiče pracují a zároveň se dělí v péči o potomstvo. Neměli bychom tedy klást překážky těm, kdo chtějí touto cestou jít.