Písku se krátí čas. Rostoucí těžbu nikdo nekontroluje

Písek, klíčová složka moderního žití, propojuje dům, ve kterém bydlíte, se sklenicí, z níž právě pijete, a s počítačem, na němž čtete tento text. Přesto - jak upozorňuje Nature – nikdo netuší, kolik této nezbytné suroviny se na Zemi vyskytuje a kolik, jak a kde se jí těží. Jisté je jen to, že mizí rychleji, než může být přirozeně nahrazena.

Čísla a fakta  mohou nepřipraveného  čtenáře  překvapit. Písek a štěrk jsou nejmasivněji těžené materiály, jejichž dobývání převyšuje dokonce i fosilní paliva. Nárůst populace a odchod lidí do měst ženou poptávku strmě vzhůru, dnes především v Číně, Indii a Africe. Roční celková spotřeba písku se odhaduje na něco mezi 32 a 50 miliardami tun - především k výrobě betonu, skla a elektroniky.  To je drancování, které vysoce převyšuje tempo přirozené obnovy. Neudržitelný stav je umožněn především neinformovaností a nezájmem o tuto zdánlivě všudypřítomnou a všední hmotu.

Pouštní písek je na využití v průmyslu příliš jemný, naprostá většina používané suroviny pochází z řek. Tento způsob těžby má přitom zásadní všestranný dopad na existenci 3 miliard lidí žijících v okolí řek. Většina obchodování s pískem navíc probíhá bez jakékoli dokumentace. Například v dekádě mezi lety 2006 - 2016 nahlásil Singapur dovoz 80 miliónů tun písku z Kambodži, ale sama Kambodža potvrdila coby vývoz do Singapuru jen čtyři procenta tohoto množství, zhruba tři miliony tun. Ilegální těžba kvete podle zprávy Světového fondu na ochranu přírody v 70 zemích světa včetně států jako Indie nebo Keňa a v bitvách o písek byly údajně jen za posledních deset let zabity stovky lidí - od místních občanů a aktivistů přes policisty až ke státním úředníkům.

Existující odhady globální těžby písku jsou podle Nature nespolehlivé a zcela nepochybně podhodnocené. Vědecké výzkumy říčních sedimentů nevěnují komerční těžbě téměř žádnou pozornost.  Existuje jen několik málo dlouhodobých programů na monitoring sedimentů v celé délce říčního koryta; pohyb písku v něm a jeho ukládání podél břehů je technicky obtížné kvantifikovat.

Hodně velkých řek navíc teče odlehlými oblastmi světa a často i řadou zemí, což procesu získávání jasných informací rozhodně nepomáhá. Například Mekong se prodírá přes Čínu, Myanmar, Laos, Thajsko, Kambodžu a Vietnam. Jen v posledně jmenované zemi přitom způsobuje těžba písku v mekongské deltě tak rozsáhlý kolaps říčních břehů, že podle údajů vietnamské vlády bude v nejbližší době nutné přestěhovat ze zničením ohrožených vesnic zhruba půl miliónu lidí.

Na všechny tyto problémy upozornila kromě zmíněného Světového fondu na ochranu přírody i čerstvá studie Enviromentálního programu OSN, podle níž není současná těžba a nakládání s pískem udržitelná. Skupina vědců vedená coloradskou profesorkou fyzické geografie Mette Bendixen proto sestavila pro Nature seznam sedmi nejdůležitějších bodů, které by se měly v globální těžbě písku dodržovat.

Kromě dohledu nad zdroji a snahy využívat k těžbě jiná ložiska než říční dna patří mezi tyto záchranné paragrafy náhrada písku jinými materiály (drceným kamenem, škvárou, popílkem, plastovými odpady a podobně), recyklace už použitého písku z demoličních ruin a jeho úspora plynoucí z nahrazení betonu jinými moderními stavebními materiály. Vědci také volají po mezinárodním dohledu, informačně-vzdělávacích programech a monitoringu, který by se mohl opírat o satelitní data z německo-amerického projektu na měření zemské gravitace a oceánského proudění GRACE, nebo o údaje z připravované mise amerického Úřadu pro letectví a kosmonautiku, který chce od roku 2021 mapovat průtok v řekách širších více než 100 metrů. Podobně využitelné projekty má i Evropská unie.