Mosty jsou v Praze stejně důležité jako Hrad nebo katedrála

Santiago Calatrava, nejznámější španělský architekt dneška, navrhuje budovy, které připomínají spíš bájné tvory než stavby. Mají tvary podobné sochám a využívají pozoruhodná technická řešení. Sám sebe Calatrava ostatně prezentuje jako umělce – tvůrce domů, obrazů, soch, váz. Sochařsky vypracované modely jeho staveb, bravurní skici i volné umění, to vše je k vidění na výstavě Santiago Calatrava: Art & Architecture, která po celé léto probíhá v GHMP v Domě U Kamenného zvonu. Calatrava má ovšem také druhou tvář – je to kritika v médiích, překračování rozpočtů a technické problémy extravagantních staveb. Jeho profil najdete v novém Respektu 30/2018 pod titulkem Krása, která sedře kůži. Následující rozhovor s autorem mnoha mostů či Dubai Creek Tower je doplněním a pozvánkou ke koupi.

Praha si neví rady s Libeňským mostem podle návrhu modernistického architekta Pavla Janáka, který je v havarijním stavu. Má se rekonstruovat nebo se má postavit nový?

Praha je lekce pro stavitele mostů. Mosty jsou v Praze stejně důležité jako hrad nebo katedrála. Karlův most je samozřejmě vrchol všeho, hlavně jak funguje jako celek: sochy, věže, stavba. To všechno jsou věci nad rámec toho, že se po něm dá přejít na druhou stranu řeky. Karlův most nastavil určitou úroveň – neznám druhý takový. Snad s výjimkou mostu, který vede k Andělskému hradu v Římě s anděly od Berniniho.

Existuje už návrh, jehož hlavní předností je, že je rychlý a levný.

Žijeme v kultuře, kde se mosty staví utilitárně. Jak to vzniklo? Po druhé světové válce bylo 60 procent mostů v Evropě zničeno a bylo potřeba je rychle obnovit. A do toho přišla výstavba dálnice v padesátých letech.  Most byl jen způsob, jak je spojit - a úkolem projektanta bylo vymyslet mimoúrovňová křížení tak, aby se nemuselo moc zpomalovat. Ale já to vidím jinak, most musí být krásný.

Je to samozřejmě také otázka rozpočtu.

Je to jako s lidmi – proč by krásní lidé měli být hloupí? A proč by krásné věci měly být drahé? Krása vychází z chytrosti a nemusí být drahá. Je možné například použít stávající základy, dokonce stávající pilíře, a udělat most se stejným rozpětím. Ale důležité je, aby to, co se přidá, mělo mimořádné kvality, mimořádný slovník. K tomu je ovšem potřeba velmi dobrý stavitel – není možné to udělat stejně, jako se staví dálnice. Takže je třeba intelektuální práce architekta a zároveň technická a stavební inteligence při provedení technického řešení.

Vaše mosty ovšem většinou mají vysoké rozpočty a reálné náklady jsou většinou ještě vyšší…

Musím hned reagovat, protože tohle není pravda. Určitě bych nepostavil čtyřicet mostů, kdybych zvyšoval náklady a překračoval rozpočet. Stavím také nádraží, například ve Švýcarsku - co myslíte, kdybych jim tam překročil rozpočet, dali by mi zakázku ve Francii? Železnice jsou propojené. A když člověk udělá velkou chybu v jedné zemi, už si ho do druhé nezavolají. To, že překračuji rozpočty, je jenom mýtus, který se objevil, protože moje stavby jsou mimořádné.

V naší zemi se hodně diskutuje o architektonických soutěžích. Říkal jste, že jste už absolvoval 136 soutěží. Je to efektivní způsob, jak vytvořit kvalitní architekturu?

Jsou různé typy soutěží. V USA například jsou časté soutěže zvané request of qualification - kdy je architekt pozván, aby představil sebe a svůj tým. Investor si nevybírá návrh, ale architekta. Pak jsou soutěže na ideové řešení. Někde se soutěží na celý projekt, kdy se architekt spojí se stavební firmou a představí už poměrně kompletní řešení – v tom je velmi mnoho práce a je mi vždycky líto, že týmy, které neuspějí, svou práci prostě vyhodí a není už k ničemu. Jsou soutěže anonymní i takové, kde investor zná jméno architekta a ví, s kým bude spolupracovat, může se mu podívat do očí – ty osobně preferuju. Soutěže jsou zkrátka různé.

A který typ soutěže vytváří nejlepší architekturu?

Ono taky hodně záleží na kvalitě poroty. Dám příklady dvou budov, které vznikly na základě soutěže v první půlce padesátých let. Je to centrála UNESCO od Marcela Breuera v Paříži, kde byl v porotě Le Corbusier. Anebo opera v Sydney – tam zase zasedal finský architekt Eero Saarinen. V obou případech to vedlo k tomu, že zvítězily ambiciózní, do dneška mimořádné návrhy. Ne něco průměrného, na čem se všichni shodnou.

Vaše stavby jsou organické a bohatě tvarované. V Česku se pro zdejší převládající přístup k architektuře vžil pojem „česká přísnost“. Jak se na něj díváte?

Zdá se mi trochu staromódní odvolávat se na architekturu třicátých let. Žijeme ve 21. století - a při vší úctě k rodičům a prarodičům bude jiné než 20. století. Když chtěl Mahler, aby muzikanti hráli jeho druhou symfonii, musel je přemlouvat. Říkal tehdy Meine Zeit ist noch zu Kommen, Můj čas teprve přijde. My už mu teď rozumíme. Je potřeba dělat věci, které směřují do budoucnosti. I když je nikdo nepochopí.