Je papež emotivně přeexponovaný?

„Máme tu stanovisko biskupské konference a já sám jsem dal pokyn, abychom se distancovali od slov profesora Halíka. Protože neodpovídají vůbec stanovisku, které bylo odhlasováno na biskupské konferenci. … Vystoupení profesora Halíka bylo emotivně přeexponované. Proto jsme vydali toto stanovisko. … Církev má svůj hlas a to je hlas České biskupské konference. K tomu, jak vystupuje určitý kněz, má jeho biskup právo se vyjádřit. Tady také používám své autority. Nepoužívám jí často, ale musí být chvíle, kdy je třeba říci své."

Tak pravil kardinál Dominik Duka pro Lidové noviny, když kritizoval nedávná slova Tomáše Halíka na adresu českého prezidenta a společenského vývoje v souvislosti s uprchlickou krizí. Pomineme-li subjektivní hodnocení Halíkových slov, věcně nelze než souhlasit – je samozřejmě údělem primase českého, aby usměrňoval své zběhlé ovečky a uváděl na pravou míru slova, která jsou v rozporu s pohledem církve.

Problém tkví v další části Dukova výroku. Církev má skutečně svůj hlas, ale tím vůbec není Česká biskupská konference, nýbrž papež František. Svatý otec, následník svatého Petra, je tím, kdo dle Prvního vatikánského koncilu „vymezí doktrínu víry a morálky závaznou pro veškerou církev“. Duka je biskupem Halíkovým, leč biskup římský je biskupem všech a doktrínu morálky vyjadřuje nadmíru jasně - pohříchu však docela jinak než Duka.

Papež kritizuje ploty a bariéry; český kardinál se opírá do Angely Merkel za „kulturu vítání“. Papež vyzývá k pomoci trpícím bez ohledu na víru a původ; kardinál řeší „problém, že v migrační vlně přicházejí lidé z úplně jiného kulturně civilizačního okruhu“, a zdůrazňuje, že prioritou jsou utíkající křesťané.

Vaše řeč budiž jasná, nabádá Písmo, ale když František praví ano ano a od Dominika se ozývá ne ne, je někde chyba. Duka bagatelizuje výroky Svatého otce tím, že jeho latinskoamerická „citlivost na sociální problematiku je jiná, než je naše v Evropě“. Naivní pozorovatel by se mohl domnívat, že tato citlivost má vyplývat především z učení Ježíšova, které platí napříč kontinenty. Pokud v tomto směru říká Halík totéž co papež, lze označit za „emotivně přeexponovanou“ i hlavu církve? Lépe nepřemýšlet, jak by dopadl Kristus…

Jaké obrázky z poslední doby nám nejspíše proběhnou hlavou, vzpomeneme-li si na papeže a na českého kardinála? Hlava církve mezi uprchlíky; hlava české církve mezi Zemanem a čínskými potentáty na hradní večeři. Není to vůči českému kardinálovi úplně fér, František je velmistrem komunikace, se kterým se nemohou měřit ani největší světové hvězdy oboru public relations.

Dukovi ovšem nic nebrání jezdit mezi utečence též - a bůhví, třeba by si z toho odnesl i nějaké zajímavé podněty. Hlavní potíž ovšem tkví v tom, že mezi řádky jeho výroků lze vyčíst větší pochopení pro ty, kdo se migrantů obávají, než pro lidi snažící se jim pomoci – oba prvky lze najít i u papeže, jenže v opačném poměru.

Tato mimoběžnost věrně odráží celkové pokrytectví českých postojů. Nejateističtější společnost Evropy se pod hrozbou solidarity s trpícími muslimy halasně rozpomněla na své křesťanské kořeny, ale zároveň se usilovně snaží ignorovat vrcholného představitele většiny křesťanů, protože se nám nelíbí, co říká.

Co se stalo s Evropou humanismu, lidských práv, demokracie a svobody, ptá se František v projevu z minulého pátku. A co se stalo s vedením českých katolíků, chtělo by se dodat: katolíků, kteří opouštějí hlas svého pastýře a každých pár slov o pomoci potřebným doprovázejí mnohem delším výčtem výhrad a podmínek.

Není jistě nutné, aby věřící mechanicky opakovali každou větu z papežových úst. Pokud však primas český umravňuje své oponenty slovy o autoritě, je na místě připomenout, že je to Duka, a ne Halík, kdo se rozchází s pohledem nejvyšší autority římskokatolické církve. Je-li papež v katolické věrouce správcem klíčů od království nebeského, má český kardinál k nebesům o dost dále než leckterý anarchista rozdávající deky promrzlým Syřanům.

Postoj k uprchlíkům samozřejmě není úhelným kamenem veškerého bytí. Avšak tvářit se, že jde o podružnost, vypouštět slova o křesťanských základech naší civilizace a zároveň přehlížet tvrdá vyjádření Svatého stolce k nejpalčivější otázce dnešní Evropy je nadmíru licoměrné.

Autor je konzultant v oblasti komunikace a marketingu