0:00
0:00
Společnost22. 7. 20189 minut

Zbavili jsme se červích parazitů a získali jsme střevní záněty

Rozhovor: Lidem s kvalitní stravou nemusejí střevní červi škodit, možná hostitele naopak chrání

Vajíčka tenkohlavce
Autor: CDC

Západní civilizace je chápe jako nepřátele, jenže zbavit se jich možná nebylo to nejchytřejší, co jsme kdy udělali. Snad právě kvůli vymýcení střevních červů dnes ve vyspělých zemích rychle přibývají nemoci, které souvisejí s nesprávnou činností imunitního systému: střevní záněty, jako je Crohnova choroba nebo ulcerózní kolitida, ale i alergie, astma, revmatoidní artritida, hovoří se dokonce o možné souvislosti s autismem. Pomůže nám studium parazitů najít nové možnosti léčby? Čtěte v novém Respektu 30/2018 v textu Léčba starými přáteli. Následující rozhovor s Juliem Lukešem, šéfem Parazitologického ústavu AV ČR, a jeho kolegyní Kateřinou Jirků, která získala na tento výzkum prestižní grant a má první zajímavé výsledky, je pozvánkou ke koupi.

Skutečně nás střevní paraziti mohou chránit před některými chorobami?

↓ INZERCE

Kateřina Jirků: Střevní červi, takzvaní helminti, se s námi sžívali po celou dobu evoluce, a výrazně proto dodnes mohou ovlivňovat naši imunitu. Po průmyslové revoluci jsme je vyspělém světě vyhladili. Podle hypotézy „Old Friends“ jsme se tak zbavili starých přátel, kteří od dětství trénují náš imunitní systém, aby reagoval správně na různé podněty. Výsledkem může být nárůst chorob, kdy se naše obranyschopnost „zblázní“ a útočí na vlastní organismus – třeba střevních zánětů, jako je Crohnova choroba nebo ulcerózní kolitida. Širší hygienická hypotéza pak pokládá za škodlivou rovnou celou dnešní přehnanou hygienu: dříve se děti popelily kolem domu, dnes ven moc nechodí a maminky doma všechno sterilizují.

Julius Lukeš: Když se podíváte na dvě mapy světa, z nichž jedna ukazuje výskyt autoimunitních chorob a druhá výskyt helmintů, nepřekrývají se. Tam, kde jsou helminti, nejsou autoimunitní choroby, a obráceně. V Holandsku, kde přijímají hodně uprchlíků z Indonésie, zjišťují, že lidé, kteří mají ve střevech helminty, nemají Crohnovu chorobu a další střevní záněty.

Když se odčerví, mohou onemocnět?

JL: Ano. Z Británie například víme, že děti imigrantů mají stejné nemoci jako místní populace. Může to ale souviset také se stravou a střevní mikroflórou, takzvaným mikrobiomem. Ten má velký vliv; výzkumníci třeba přenesli střevní mikrobiom z obézní myši do štíhlé a štíhlá myš pak ztloustla.

KJ: U lidí se testovalo něco podobného: lidé v Africe začali jíst stejnou stravu, jakou konzumuje afroamerická populace ve Spojených státech, a jejich mikrobiom se pak hodně proměnil. Afričané zvyklí na vysoký podíl vlákniny měli najednou problémy s obezitou. Jakmile se mikrobiom změní, má to vliv nejen na autoimunitní onemocnění.

Úplně je vyhladit nebylo možná rozumné. (Kateřina Jirků, Julius Lukeš) Autor: Matěj Stránský

Mají na složení mikrobiomu vliv i parazité?

KJ: Ano. Helminti kromě toho, že ve střevech působí přímo na naše buňky a tlumí tak zánět, také příznivě ovlivňují složení střevního mikrobiomu. Obě cesty jsou víceméně prokázané.

Proč tedy tolik lékařů – a vlastně celá západní civilizace – parazity odmítá?

JL: Bývají považováni za nepřijatelný paralelní svět. Lékaři je už nějakých tři sta let vnímají jako něco, co má být eliminováno. To je velmi těžké změnit.

Vy jste znám tím, že jste se před několika lety úmyslně nakazil tasemnicí škulovcem širokým. Proč jste to dělal a jak se vám s ní žije?

JL: Napadlo mě to ze zvědavosti, ale udělal jsem to právě i kvůli tomu, že by se parazité dali využít k léčbě. Žije se mi s ní dobře. Nic zvláštního necítím, neumím popsat žádný příznivý ani škodlivý efekt.

KJ: V literatuře se píše o tom, že tahle tasemnice zabraňuje vstřebávání vitaminu B12.

JL: Ano, je to ve všech učebnicích, můj syn se to učil na medicíně. Ale já mám hladinu B12 v pořádku. Ta představa pochází z jedné studie ve Finsku, která ovšem probíhala v 50. letech, kdy lidé neměli dost vitaminů, chyběl jim třeba přísun železa. Někteří parazité samozřejmě opravdu škodí, způsobují i smrtelné choroby. S jinými lze ale bez problémů žít. Škodili nám dejme tomu ve středověku, kdy lidé hladověli. Dnes nakupujete v supermarketu a máte trvalý přísun vitaminů, stopových prvků a podobně. Parazit vám pak tolik nevadí.

Tasemnice škulovec je vaše jediná osobní zkušenost s parazity?

JL: To není. Spolu se dvěma dalšími kolegy jsme se také zapojili do studie vědců z americké Duke Univerzity. To už byl skutečný výzkum. Nakazili jsme se pěti parazity a zkoumali jsme pak svoji stolici. Avšak žádné poznatky z toho nebyly. Kolegové na Duke University do pokusu vrazili spoustu peněz, ale pak nám řekli, že jsme měli už před nákazou tak podivný mikrobiom, že z výsledků nelze nic vyčíst.

Ani tehdy jste nepociťovali žádný škodlivý vliv?

JL: Snědli jsme parazity, kteří měli být patogenní, a nebyli. Přesně, jak jsme čekali.

V minulosti se vliv parazitů na člověka zkoušel na lidech často, někdy i nedobrovolně. Napsali jste o tom dokonce odborný článek. O čem v něm píšete?

JL: Třeba o tom, že se jistý vědec schválně nakazil Schistosomou mansoni, krevničkou střevní, aby ji mohl převézt k experimentům do Spojených států. Dopravil jim tam ve vlastním těle, jinak by mu to nepovolili.

KJ: Byl to přitom poměrně patogenní druh, který způsobuje průjmy a další potíže. Děly se ale ještě mnohem podivnější a horší věci, třeba nákazy těhotných žen. To jsme do článku nedávali, tyto experimenty byly silně neetické.

JL: Američané v padesátých letech masivně infikovali vězně. Když se dobrovolně nechali nakazit třeba malárií, zkrátili jim trest.

Proč to dělali?

KJ: O parazitech se tehdy nic nevědělo – co způsobují, jak přesně fungují životní cykly a jejich vývoj v hostitelích, hlavně v člověku. Byl to lékařský výzkum.

JL: V roce 1855 jeden švýcarský lékař dokonce dával odsouzencům k smrti do jídla infekční stadia tasemnice dlouhočlenné a když je pak popravili, pitval je. Prokázal tak, že jisté, tehdy známé larvy ve vepřovém mase, takzvané boubele, jsou vlastně vývojovým stádiem této tasemnice. Z dnešního hlediska to samozřejmě opět byly krajně neetické experimenty, tehdy pomáhaly prohloubit poznání.

Proč jste článek psali?

JL: Řada těch pokusů je zapomenutých. Jejich tehdejší výsledky byly nějak interpretovány a nás zajímalo, jak je interpretovat ve světle dnešních poznatků. Časopis, kam jsme text poslali, jej nechal posoudit dvěma recenzentům. Jeden napsal, to je jeden z nejzajímavějších článků, který kdy četl, druhý, že ho redakce musí okamžitě zamítnout, protože se v něm mluví o velmi neetických věcech. Nakonec článek otiskli a vzbudil zájem – volali mi například z amerického National Public Radio a dělali se mnou rozhovor.

Před časem se objevily informace, že parazitičtí červi by mohli příznivě ovlivňovat dokonce i autismus.

JL: Byl to jeden hodně popularizovaný případ, psaly o tom například The New York Times. Američtí rodiče měli těžce autistické dítě (chlapec propadal záchvatům vzteku, kopal kolem sebe, bušil hlavou do zdi – pozn. aut.) a nic nepomáhalo. Nepřestali ale hledat alternativy a koupili synovi vajíčka tenkohlavce prasečího, která se dají sehnat přes internet. Chlapec je v pravidelných dávkách polykal, nakazil se a jeho stav se pak zázračně zlepšil. Ale jestli bylo zlepšení trvalé, to nevím. (Podle informací z tisku léčba fungovala řadu let, přesto není jasné, jestli nešlo o nějakou formu placebo efektu nebo jestli nemělo zlepšení jinou příčinu). Každopádně případů, kdy se lidé úmyslně nakazí tenkohlavcem prasečím, a snaží se tak léčit různé choroby, hlavně střevní záněty, jsou tisíce. Už to nejsou jen komunity alternativců, kteří odmítají klasickou medicínu.

Víme, jakým způsobem parazitičtí červi tlumí střevní zánět? Jak to dělají?

KJ: Nikdo to přesně neví. My jsme jedním z pracovišť, kde se to zkoumá. Pracujeme s tasemnici potkaní, která je známa tím, že produkuje strašně moc sekrečních produktů. Některý z nich to zřejmě dokáže zařídit. Začínáme do toho pronikat.

JL: Je to ale práce na celá desetiletí. Odhaduji dvacet až třicet let.

Proč jste si vybrali právě tuhle tasemnici?

KJ: Parazit, se kterým pracujete, by měl splňovat určité požadavky. Třeba u měchovce amerického, se kterým se také experimentuje, larvy migrují organismem do cílových orgánů, krví se dostávají do plic, kde se vyvíjejí do stadia pre-dospělce. Nakažený je pak vykašle, spolkne a tak proniknou trávicího traktu. V tenkém střevě dospívají a produkují vajíčka, která se dostávají ven z těla. Tam se opět vylíhnou larvy a těmi se může nakazit další jedinec. Cyklus se uzavírá. Parazit tedy migruje celým organismem. Takový model není vhodný, migrace organismem vyvolává klinické potíže, hrozí infekce dalších lidí. Tasemnice potkaní je jiný případ, má nepřímý vývojový cyklus s mezihostitelem - broukem z čeledi potemníkovitých. Ve vnějším prostředí se proto snadno nešíří.

Co vám larvy tasemnice prozradily?

KJ: Studovali jsme, jestli dokážou tlumit střevní zánět. Zkoumali jsme to na potkanech, u kterých jsme chemicky navodili Crohnovu chorobu. Výsledky už máme.

JL: Když získáte výsledky, je to okamžik pravdy. Po pěti letech práce na modelu, který si Katka zvolila, to byl nejrizikovější moment.

Co přesně výzkum odhalil? Skutečně lze léčit střevní záněty přímo polykáním vajíček parazitů nebo úmyslnou nákazou jejich larvami? Co ukázaly klinické studie, které se to snažily zjistit? Čtěte v novém Respektu 30/2018.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články