Lodní deník VIII. – Táta

Když scházela ze schodů dolů, zaslechla jeho hlas. „Co si tu teď počneme? Už nám neuvaří svíčkovou… však tys taky žrala knedlíky politý omáčkou. Už nám nevynadá, že jsme nanesli do předsíně bahno zvenku. A o ty její kytky na zahradě se já přece nedokážu postarat…“ Pochopila, že se obrací na Pajdu. Na malou jezevčici, kterou před několika lety našel v lese přivázanou ke stromu provazem, který jí stahoval hrdlo. Odvázal ji a zvedl. Přitiskla se k jeho hrudi, srdce na srdce, její tep se spojil s jeho. Než došel domů, věděl, že se jí nikdy nevzdá, i když ho žena bude hnát už ode dveří, aby tu „špinavou věc“ okamžitě odnesl do útulku. Co když si ji nikdo nevezme? Co když ji uspí jako nepotřebné zvíře, které se nikomu nehodí? Jak mámu přesvědčil, zůstalo navždy jejich tajemstvím.

Postála na schodech, než ho uslyšela, jak chodí po kuchyni. Teprve pak sešla dolů. Posnídali.

Za půl hodiny přešlapoval u domovních dveří, čekal ji. V dlouhém kabátě, oholený, voněl kolínskou. Na hlavu si dal klobouk, kývl.

Vyjel autem z garáže. Zamkla dům a branku. Když si sedla na sedadlo spolujezdce, všimla si, že vzadu leží červené plisované šaty s hlubokým výstřihem a na nich volně ložený náhrdelník bílých korálů.

„Tati?“ udiveně se na něj obrátila.

„Ty jsou pro mámu.“

„Pro mámu?“

Přestavila si ji oblečenou do červených vyzývavých šatů s náhrdelníkem bílých korálů klouzajících do nestoudně hlubokého výstřihu. Když zemřela babička a máma zařizovala všechny záležitosti kolem pohřbu, zvýšeným hlasem ji před otevřenou skříní, odkud vybírala vhodné oblečení, poučovala, že muž musí dostat do rakve černý oblek a žena tmavý kostým, především pokud je starší.

„Byla v nich nádherná,“ zasnil se. „Když šla po nábřeží ve Splitu, všichni chlapi se za ní otáčeli.“

Táta naštěstí o konvencích ohledně pohřbívání nic nevěděl.

–––

Jak byl odhodlaný a sebejistý při řízení, všechna odvaha z něj vyprchala, když zaparkoval u pohřebního ústavu. Váhavě vystoupil z auta. Do náruče vzal šaty, korále, punčochy a červené lakované střevíce, kterých si Karolína v autě nevšimla. Nesl je s až posvátnou úctou. V chodbě ústavu je plaše předal zřízenci a ohlížel se za ním, dokud muž nezmizel za kovovými dveřmi na konci chodby. Do kanceláře pro pozůstalé ho musela Karolína podpírat. Úřednice, starší žena při těle v jednoduchých černých šatech, jim podala ruku a vyslovila upřímnou soustrast.

Posadili se do měkkých křesílek, téměř se v nich ztratili. Úřednice na nízký stolek před nimi položila formulář s žádostí o služby pohřebního ústavu, vzory smutečního oznámení a řečí obřadníka. Vedle nich katalog rakví a květinové výzdoby obřadní síně.

Táta si k sobě přitáhl katalog, chvíli jím bezradně listoval, pak se na ni prosebně podíval. Vzala si knihu, náhodně otevřela a pohled jí padl na světlou bukovou rakev. „Tuhle?“ zeptala se. Vděčně přikývl.

I formulář žádosti o služby pohřebního ústavu vyplňovala ona. Zaškrtla rakev, kremaci, urnu… Máma pohřeb nechtěla. Když to zvláštní přání probírali ze všech stran – z pohledu rodiny, příbuzných i známých, pokaždé došli ke stejnému závěru. Slib, který táta kdysi neprozřetelně dal, musí splnit. Zarazila se jen u kolonky zesnulý, zdráhala se do ní napsat mámino jméno a příjmení. Pořád ji přepadal pocit, že máma jen někam poodešla, každou chvíli se objeví za jejich zády, vynadá jim, že jsou neschopní, protože nedokážou zařídit i tak prostou záležitost, jako je pohřeb. Jenže nic takového se nestalo.

„Tati, necháme na smuteční oznámení vytisknout nějakou báseň?“ zeptala se. „Měla máma ráda verše?“

„Měla.“

„Víš jaký?“

„Ty, co jsem jí recitoval,“ ožil.

„Tys jí recitoval verše?“

„Každej chlap přece recituje svý ženě verše.“

„Každej ne.“

„Tak já teda recitoval… Taky jsem jí verše psal.“ Narovnal se, a pomalu, jako by se rozpomínal, jeho rty se zachvěly, začal recitovat: „Jako hvězda se s rozedníváním ztrácí, ty ve mně zůstáváš, v temnotách pro mě záříš…“

„Ty jsou krásný.“

„Možná jsem měl bejt básník nebo muzikant.“

„Napíšeme je tam.“

„To můžeme?“

Karolína přikývla. Poprosila tátu, aby jí verše nadiktoval. Zopakoval je pomalu, ale se stejným zaujetím. Když dopsala, přistrčila formuláře před tátu, podepsal je roztřesenou rukou. Podala formuláře úřednici, táta se začal sbírat.

„Ještě…“ úřednice vzhlédla.

„Co?“ lekl se.

„Budete chtít dát své ženě do rakve květiny?“

„Samozřejmě,“ ani nezaváhal, „bílý karafiáty.“

Z pohřebního ústavu odcházeli do sebe zavěšení. Než nastoupil do auta, řekl: „Bílý karafiáty měla ve svatební kytici. Měla ráda karafiáty. Červený ne, těma si komunisti zdobili stoly na sjezdech a nutili je ženským při MDŽ. Ale bílý, na ty jí nikdo pohled nezkazil…“

–––

Doma se ani nevyzul, nepřevlékl se, jen sundal z věšáku obojek a vodítko. Pajda kolem něj začala skákat. Ukázal jí, aby si sedla, a připnul jí obojek. Vyšli ze dveří ven. Dívala se za nimi, dokud nezmizeli za branou. Pak zavřela dveře. V kuchyni si sedla ke stolu.

Když za ní táta poprvé do Toronta přiletěl, vzala auto a dovezla ho k Niagarským vodopádům. Stáli na vyhlídce vtěsnáni mezi ostatní turisty. Táta měl oči do široka otevřené, hlavu nakloněnou, jak naslouchal hukotu masy padající vody, a šeptal: „Myslel jsem, že tohle nikdy neuvidím.“

„Vždyť jsi chtěl přeplavat Atlantický oceán.“

V jeho očích viděla pohled kluka z fotografie z rodinného alba.

Z procházky se vrátili po půl hodině. Nejdříve uslyšela netrpělivé podupávání psích tlapek v chodbě. Pak pustil Pajdu do kuchyně, přihnala se k misce a začala chlemtat vodu.

„Zařídili jsme, co jsme měli. Můžeš se, Karolínko, vrátit domů,“ posadil se naproti ní.

„Nechci tě tady nechat, táto.“

„Nesmysl,“ mávl rukou. „Musíš se vrátit, máš tam dům, muže a děti.“

„A co ty tady?“

„Já se o sebe přece postarám. Nejsem tady sám, mám Pajdu.“

„Uvaříš si vůbec?“

„Umím míchaný vajíčka, topinky a čaj…,“ zažertoval, „nebo si zajdu na oběd do hospody.“

„Ale u nás máš pokoj, holky tě mají rády.“

„Holky jsou už velké a dědu nepotřebují.“

„Vždyť jsi za námi lítal každý rok. Tak prostě zase přiletíš a už u nás zůstaneš.“

„Nemůžu.“

„Proč ne? Než ti to máma zakázala, trempoval jsi. Chtěls za kamarádkou do Berlína, vadilo ti, že tě nepustí.“

„Nestihl jsem to, než zbourali Berlínskou zeď, umřela.“

„Vždycky jsi chtěl cestovat.“

„Teď už ne.“

„Ale proč?“

„Protože kdykoliv jsem za váma odjel, měl jsem se ke komu vracet.“

„Já tě ale potřebuju, táto.“

Zvedl se, došel k ní a objal ji. Stulila se v jeho náručí. Představila si, že je znovu malá holčička a on silný chlap, který ji chrání před celým světem. „Všechno je v pořádku,“ řekl.

Zavřela oči a uviděla sebe, tátu, jak sedí v podřepu v rybníce, vodu po krk. Leze na jeho ramena, on drží její kotníky, aby nespadla, zvedá se. Ona z té výšky vidí až na druhý břeh. Táta odpočítává jedna, dva, tři, pouští ji, a ona skáče…

Do Toronta odletěla za dva dny.

Znovu si telefonovali každý pátek. Řekl jí, že si přivezl mámu domů, v urně. Postavil ji na okno s výhledem do zahrady, kde to měla ráda.

(úryvek)

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.