Souběžně jsem četla dvě knihy, které tak spolu vedly podivně doplňující dialog. Jako bych odlupovala dvojitou slupku z jednoho jablka, takže onen dialog by mohl být uveden slovy postav z povídky svérázného německého spisovatele a stavitele varhan Hans Henny Jahna:
„Nemůžeš spatřit jablko, dokud ho neoloupeš“, řekla paní Inge.
„Já vás z kůže stahovat nebudu“, řekl Harald.
Ony dvě knihy, v nichž jsou postavy naopak chytře z kůže stahovány, spojuje netradiční a mrazivý pohled na absurdní soužití mužů a žen, na soužití deformované rodinným stereotypem, sexuální posedlostí. Jaké možnosti k životu má v tomto kontroverzním světě, s nímž si nejsou schopni poradit dospělí, malé dítě? Může si leda notovat „u lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo…“. Jenomže: uslyší křik někdo?
Dětská přizpůsobivost je ale jako z vosku. I na život se dá zvyknout. Německá autorka Julia Francková, která s matkou ve svých osmi letech emigrovala do tehdejšího západního Berlína, v románu Polednice (český titul tu díky Erbenovi rozevírá množství nových asociací) zpracovává prostřednictvím fiktivních dějů traumata vlastní rodiny (Francková za svůj román dostala Německou knižní cenu roku 2007).
Helena po skončení války utíká před Sověty a nechá osmiletého syna na malém nádraží v Pasewalku. Co je to za matku, která uprostřed poválečného chaosu chladnokrevně opustí vlastní dítě? Francková skládá suchým, působivým stylem mozaiku ran, po nichž v životě hlavní hrdinky zůstaly rozjitřené hluboké rány - vnitřní prázdnota, kterou nelze ničím vyplnit, dokonce ani mateřstvím. Zločinný režim, v němž zrála, prorůstal myšlením a životem většiny současníků. Není to běžný „životopis“ válečných zločinů. Spíš studie rodiny, kde se něco zvrtlo a na utváření charakterů se podíleli i rodiče a prarodiče. O dětství si potomci pamatují jen, že byli „trestáni a biti“.
Příběh demaskuje vše, co by mohlo přispět k falešné legendě o těch, co údajně nic nevěděli a nevědí. To je osvědčený model přístupu k neblahým etapám národní a především osobní historie. Nelítostná a poctivá kniha, bez nadbytečné pikantní příchutě. Z přečteného jsem měla dojem, že pokud před osudem není úniku, lze se poučit od bohyní kolem Dia: patřičné vystupování a přirozená lhostejnost se prý osvědčují i v nejkritičtějších situacích. Agresivitu zbabělost nebo odpor dráždí. Před lhostejností prý couvne. Alespoň někdy…
Povídkový soubor Angličanky Doris Lessingové (nositelky Nobelovy ceny) vyšel pod názvem Muž a dvě ženy konečně poprvé v ucelené podobě: původní anglické vydání museli v roce 1970 tehdejší čeští editoři zcenzurovat a vynechat například incestní momentku Jedno tělo. Je to mrazivé, hutné čtení, v němž autorka propojuje umění ironie a existenciálního strachu, pojmenovává momenty, kdy se jemnocit mění v pomatení, ať už je to v africké buši nebo ve velkoměstské džungli Londýna. To vše optikou řádu věčnosti. Muži a ženy mají jedno společné: jsou jenom to, co sami ze sebe učiní. Autorka (oproti větám Franckové, který se zadírají jako tříska pod nehet) tu střídmým jazykem, sladkohořkým lékem odvažovaným na lékárnických vážkách vzkazuje, jak důležitá je i osamělost a že má cenu pouze tehdy, je-li bezvýhradná (ano, jako panenství, nelze ji občas přerušit).Možná je opravdu čas - v době, kdy se navyklý a známý obraz přízračně mění - upnout se k řeholní kuráži, která je odvahou.
Lessingová nutí promýšlet „jinak“ vše, i otázky sdílení prostoru s cizími lidmi: nakolik dnešní města podivně převrátila svou roli a v rozporu s původním záměrem chránit obyvatele stala se z úkrytů před nebezpečím jeho hlavním zdrojem. A každý, kdo si to může dovolit, si pořizuje bydlení v rezidenčním komplexu, aby se nacházel uvnitř města, ale sociálně i duchovně byl mimo něj, izolovaný. Jako v povídce Pokoj číslo 19, kdy hrdinka z takového života zešílí. Hledání vlastního „pokoje“ a rovnováhy pokračuje… Stále platí, co kdysi řekl básník Josif Brodskij studentům s velkými ambicemi:“…budete znuděni svou prací, manželi či manželkami, milenci či milenkami, pohledem ze svého okna, nábytkem a tapetami ve svém bytě, svými myšlenkami, sebou mými. Proto se budete snažit vymyslet, jak z toho všeho utéci. Kromě oblažujících vynálezů zmíněných výše se možná uchýlíte ke střídání zaměstnání, bydlišť, společností, zemí, klimatu, možná se utečete k promiskuitě, alkoholu, cestování, lekcím vaření, drogám, psychoanalýze…
Vlastně byste mohli zkusit toto všechno najednou a chvíli by to možná fungovalo. Samozřejmě jen do dne, kdy se probudíte obklopeni cizí rodinou a jinými tapetami, v jiném státě s jiným klimatem, zasypáni hromadou účtů od své cestovní kanceláře a od svého psychiatra, a budete mít znovu ten samý, okoralý pocit z denního světla, jež se pomalu vkrádá do vašich oken…“
Ano, hledání rovnováhy pokračuje…
Julia Francková: Polednice. Jota, 2008.
Doris Lessingová: Muž a dvě ženy. Odeon, 2008.
Radka Denemarková (1968) publikovala monografii Evalda Schorma Sám sobě nepřítelem (1998), je autorkou studie Ohlédnutí za Milenou Honzíkovou (in Dopis zmizelému, 2003), románů A já pořád kdo to tluče ( 2005), Peníze od Hitlera (2006, cena Magnesia Litera za prózu), a faktografického románu Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla ( 2008, cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu v kategorii publicistiky). Nominována na Cenu Alfréda Radoka (2003). Překládá z němčiny, zejména divadelní hry a prózu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
