Tohle je moje auto, můj svět

Pro vztah Ameriky a automobilu je složité hledat jinde ve světě srovnání. Auto je propletené s tamní kulturou, ekonomikou a způsobem života mohutně a s pýchou. Existuje řada společenských kritiků, podle kterých auto zničilo Ameriku a americký život. Ale většina obyvatel země udržuje vztah, který je pevný a trvá už dobrých 70 let – škoda že se neslaví chromovaná svatba. Ale není samozřejmý a rozhodně nebyl daný osudem. To, co je dnes už samozřejmá americká láska k autům (a závislost na nich), se zrodilo v padesátých letech: roli v tom hrál paradoxně nejen dosud nepoznaný blahobyt, ale i přípravy na další devastující válku.

Už můžete, všichni

V druhé polovině čtyřicátých let jezdila Spojenými státy obstarožní a porůznu sflikovaná vozidla, deset či patnáct let stará. Jak píše John Heitmann v knize The Automobile and American Life (Automobil a americký způsob života), Amerika nebyla naprosto zničená jako valná část evropského kontinentu, nebyla dokonce zničená vůbec, ale nedávno skončená válka byla znát. Auta pro běžné zákazníky se za války v podstatě nevyráběla. Válečná výroba měla naprostou přednost, bylo složité a postupem času i nemožné sehnat náhradní díly – žádné nové nevznikaly. Proto bylo na silnicích vidět tolik improvizace a garážového a dvorkového umu. A když je řeč o silnicích, Amerika ještě nebyla onen prostupný a volný svět. Silniční spojení, jeho výstavbu a udržování, měly na starosti jednotlivé státy. Silnice různě vypadaly a byly v různém stavu. Ne všude na sebe plynule navazovaly. Válečná ekonomika, vyrábějící zbraně a vybavení pro jednotky za oběma oceány, totiž měla jiné priority než jak protnout pohodlnějším asfaltem stát Jižní Dakota nebo přinést vůbec nějakou použitelnou infrastrukturu na hluboký americký Jih.