Nikdo není neviditelný

Vystudovala klasický balet, sama sebe však řadí do kategorie „baletních lúzrů“. Dril, ponižování a potírání individuality, jimž jsou dívky, které se chtějí věnovat baletu profesionálně, vystaveny, nakonec vedly k tomu, že se Miřenka Čechová rozhodla tento svět opustit. Odstřihnutí jí umožnilo vydat se vlastní cestou. A nejen jako tanečnice, ale také jako choreografka a režisérka. Čím vším si mladé studentky klasického baletu procházejí, později popsala v knize Baletky. Reakce byly až extrémní: musela čelit i nenávistným útokům a obviněním ze „zneuctění“ baletního světa. Současně knihou dodala odvahu promluvit těm, kdo mají obdobnou zkušenost se zneužíváním moci. A odvahu dodává divákům a divačkám i ve svých představeních, kdy na jevišti reflektuje témata, o kterých se dosud spíše mlčelo.

Čerstvě máte za sebou premiéru představení Tak tiše až v Divadle Komedie. A „premiérově“ jste se také pustila na neprobádanou půdu – režírovala jste operu.

Ona to není má první opera, ale čtvrtá. První dvě jsem dělala ve Spojených státech. Rozdíl je v tom, že vzniká na pražské nezávislé divadelní scéně a dělám ji v tandemu s manželem, režisérem Petrem Boháčem. Jde o současnou operu, komorní hudební monodrama, ale pro nás to představuje „obrovský“ operní kus.

V čem obrovský?

Podařilo se nám propojit odlišné světy. Je to koprodukce tří odlišných subjektů, Orchestru BERG, který se zabývá současnou…