„Je rozdíl mezi vnucenou nesvobodou a vlastním omezením ve prospěch druhých lidí. Toho druhého není spousta lidí schopných. Nechápu to.“

Korona a opatření s ní spojená silně otřásly i politickou scénou a podle slovenského spisovatele a komentátora Martina Milana Šimečky obnažily, jak jsou politické garnitury slabé. Ve zkušenosti z pandemie vidí šanci pro dobrý budoucí život pro mladou generaci a pro sebe si z ní vzal předsevzetí neutrácet svůj čas planým tlacháním s lidmi, které vidět nepotřebuje. Milan v Respektu dlouhá léta pracoval – redigoval a psal. V letech 2006–2008 ho vedl jako šéfredaktor. Proto jsme v rozhovoru ponechali tykání.

Cítíš se s pandemií méně svobodný?

Ne. Moje historie svobody je jiná než většiny lidí. Pro mě byla za komunismu představa svobody taková, že mě nebude nikdo posílat do basy, když si někde něco v samizdatu budu publikovat, a k tomu ještě kdybych tak mohl cestovat. To byly moje základní pojmy svobody. A vidím, jak se svoboda rozšířila a lidé si zvykají na neuvěřitelnou míru svobody, ale já mám pořád někde v zadním mozku ty dva základní principy z komunismu. Takže vše ostatní je pro mě navíc. Chápu, že státy to mohou zneužívat. Ale u nás nebo u vás se to přece nestalo. Ani v Česku, ani na Slovensku. A šokoval mě třeba rozhovor s bývalým disidentem a mým kamarádem Honzou Rumlem, který říkal, že nařízení o nošení roušek je omezováním naší svobody. Máme tutéž genezi pojmu svobody z komunismu, a já jsem došel k úplně jinému závěru: považoval jsem roušky za dobrovolné omezení sebe samých v zájmu jiných lidí. Ne kvůli sobě. A nechápu,…