Brána do (podmaněného) světa

Bloudíte si jen tak Hamburkem, v nevýrazných uličkách nedaleko přístavu, kolem parku zakrytého popadaným listím – a najednou před vámi zcela nečekaně vyvstane 35 metrů vysoký pomník Otty von Bismarcka. Zkamenělý sjednotitel moderního Německa má brnění, v rukou meč, ve tváři vážný výraz, u nohou vysochané orlice. V roce 1906 jej nechali postavit hamburští obchodníci, též jako poděkování Bismarckovi za kolonizaci Afriky. Za jeho působení v roli říšského kancléře Německo získalo území v západní, východní a jihovýchodní Africe a v Oceánii.

V posledních dekádách si Hamburk s monumentem kvůli jeho citelně nacionalistickému odéru nevěděl rady. Nevedou k němu turistické ukazatele, průvodci se jím moc nechlubí, donedávna z něj vyrůstal plevel a na povrchu přibývalo prasklin. Až teď jej radnice opravuje – a nejen to. Pořádala už tři semináře, kde historici, aktivisté, kunsthistorici z Evropy i z kdysi kolonizovaných zemí debatovali o Bismarckově roli a symbolice hamburské sochy. Někteří občanští aktivisté požadují její odstranění. „Na našich workshopech jasně převažoval názor, že cílem nemá být vymazání Bismarcka z městského obrazu. Patří k našim dějinám,“ říká Respektu Carsten Brosda (SPD), hamburský radní pro oblast kultury. „Musíme se k němu ale vztahovat z perspektivy naší dnešní společnosti a našich hodnot.“

V příštím roce město vyhlásí soutěž na projekt, který toto sdělení památníku pro 21. století vymyslí a vytvoří – půjde o trvalou instalaci, tedy jiné umělecké dílo vedle Bismarcka. Úředníci právě vyhodnocují proběhlé semináře a na jejich základě určí priority, na něž bude při hodnocení návrhů kladen největší důraz. V porotě zasednou kulturní experti i původem Afričané žijící v Hamburku. „Před pár lety umělci Bismarckovi na hlavu připevnili sochu kamzíka. To mělo geniální lehkost, upozornili na absurditu toho obrovského kusu kamene ve městě,“ říká Brosda o krátkodobé instalaci rakouského umělce z roku 2015. „Ale jsem politik, výběr možné budoucí umělecké intervence přenechám porotě. Jen vím, že nestačí postavit k soše informační tabuli. Ta je samozřejmostí – potřebujeme ale víc.“

Poté, co ve Velké Británii, Spojených státech a Belgii padly některé sochy osobností symbolizujících otrokářství či koloniální zločiny, se tedy Hamburk pokouší vypořádat se svou problematickou dominantou. Avšak není to izolovaný projekt. Přístavní metropole od roku 2014 – jako vůbec první evropské město – systematicky zkoumá svou vlastní roli během kolonialismu. Senát, jak se jmenuje hamburská městská vláda, pod vedením sociálního demokrata Olafa Scholze (pravděpodobně příštího německého kancléře), zřídil při místní univerzitě speciální vědecké pracoviště, které má zapletenost města do koloniálních sítí lépe probádat. Na konci snažení má vzniknout celistvý koncept, jak si Hamburk bude tuto donedávna vytěsněnou etapu vlastní historie připomínat ve školách, v muzeích a veřejném prostoru.

Dopis Bismarckovi

Hamburčané svému domovu, zdaleka největšímu německému přístavu, hrdě přezdívají „brána do světa“. Valná část toho světa za hamburskou branou byla ovšem až do šedesátých let 20. století násilně podmaněná Evropany a Hamburk z tohoto uspořádání těžil. A to ještě dříve, než se vůbec Německo v roce 1871 sjednotilo a získalo vlastní kolonie.

V 18. století se Hamburk stal evropským centrem rafinace cukru – tedy otroky pěstované třtiny, která sem byla dovážena z Karibiku například přes přístavy ve francouzském Bordeaux či Le Havre. Druhým pilířem místní ekonomiky bylo zpracování bavlny, též úzce spojené s otrokářským systémem. Během 19. století pak hamburští obchodníci využili odstranění obchodních bariér v Brity dominované světové ekonomice, zakládali obchodní zastoupení v zámořských oblastech – a stali se jednou z hlavních hnacích sil německého kolonialismu.

Hamburská obchodní komora v roce 1883 zaslala kancléři Ottu von Bismarckovi dopis, v němž jej přesvědčovala o potřebě chránit tato podnikatelská stanoviště na pobřeží Afriky. V čele komory tehdy stál Adolph Woermann, jenž provozoval lodní dopravu do Afriky, současně odtamtud dovážel palmový olej a kaučuk a opačným směrem posílal pálenku a střelný prach. Říšský kancléř i vlivem neutuchající hamburské lobby změnil svůj názor, zprvu skeptický, a vyslal na ochranu obchodních zastoupení německých firem vojsko. Zapojil tak Německo do stupňujícího se závodu v zabírání afrických kolonií a v Berlíně v letech 1884–1885 uspořádal konferenci, na níž se evropská impéria dohodla na přesném rozparcelování afrického kontinentu.

„Poměrně malé skupině hamburských obchodníků se podařilo spojit své osobní ekonomické zájmy se zájmy expandujícího národního státu a spoluutvářet tak základy německého kolonialismu,“ říká historik Kim Sebastian Todzi, výzkumník na zmiňovaném, před sedmi lety založeném historickém pracovišti Hamburské univerzity. Ve své dizertaci se specializoval právě na firmu C. Woermann, která se vlivem koloniálního boomu stala největší soukromou loďařskou společností na světě. Její parníky například pluly pravidelnou linkou do kolonií v západní i východní Africe. V letech 1904–1905 na jejích palubách směrem do dnešní Namibie vyplulo přes 15 tisíc německých vojáků, kteří tam potlačili vzpoury Hererů a Namů – a tyto národy při tom v první genocidě 20. století takřka vyhladily.

Firma Woermann v Hamburku stále působí. Sídlí v Afrikahausu, 120 let staré budově, u jejíhož vchodu stojí nadživotní socha černošského domorodce se štítem v ruce. Nutno ale dodat, že podnik někdejšího šéfa obchodní komory se nikdy plně nevzpamatoval z dopadů první světové války, kdy mu byly v rámci válečných reparací odebrány všechny lodě. Podniká nyní v servisu různorodých západních technologií – od strojírenství, přes energetiku, po zemědělství a lesnictví – v Ghaně, Nigérii a Angole.

„Žádal jsem několikrát o přístup do firemního archivu, ale nikdo mi neodpověděl,“ vzpomíná Todzi na kontakty s firmou Woermann během výzkumu. „V roce 2016 jsem si postěžoval v rozhovoru pro týdeník Der Spiegel – a ihned se mi z podniku ozvali a přístup jsem získal.“ Společnost později vydala stránkové prohlášení, jež dodnes visí na firemním webu. Distancuje se v něm od rasismu a lituje role Adolpha Woermanna – později též poslance Říšského sněmu – při prosazování kolonialismu. „To zaslouží uznání, je to rodinná firma a takový distanc od předků není snadný,“ oceňuje Todzi. Spolupráci s vědci se však dodnes vyhýbají majitelé slavné zoo Tierpark Hagenbeck, kde byli během koloniální éry vystavováni dovezení obyvatelé kolonií (včetně například předka slavného francouzského fotbalisty Christiana Karembeua).

Jako z učebnice

Bismarckova původní skepse se ukázala být prozíravou, koloniální državy v Africe byly pro německou státní pokladnu ztrátové. Vydělaly na nich spíše konkrétní obory, firmy, rodiny – a Hamburk.

Ani pro něj ale nebyl významný obchod s německými koloniemi, který tvořil jen nízké procento dováženého a vyváženého zboží. Důležitá byla pozice mezinárodní křižovatky, kde obíhalo zboží z kolonií různých zemí. „Hamburk v koloniální epoše konce 19. a 20. století neskutečně vyrostl a zbohatl. Těžil i ze sjednocení Německa v roce 1871, které mu otevřelo obrovský vnitřní trh, a z dopadů technologického rozvoje, například parního motoru či telegrafu. Ty faktory jsou spojené, a nelze proto jasně říct, jak by Hamburk vypadal bez kolonialismu,“ říká historik Todzi. „Jisté je, že zapojení do globálních řetězců kolonizovaného světa bylo velkým, velkým, velkým zdrojem zdejšího bohatství.“

Koncem 19. století se Hamburk stal po Londýnu druhým největším přístavem světa. Pro zboží dovážené z celého světa byl postaven Speicherstadt, unikátní systém skladů a nyní památka světového dědictví UNESCO ve spektakulárně rekonstruované čtvrti HafenCity. Obchodníci, kteří zbohatli na byznysu s koloniemi, v jistou chvíli tvořili polovinu městského zastupitelstva. S cílem výzkumu kolonií, tamní geografie a podnikatelských příležitostí vznikl i Koloniální institut, zárodek teprve v roce 1919 založené Hamburské univerzity. Jsou to doklady toho, jak jsou v dnešním Hamburku stále živé stopy jeho koloniálního dějin.

„Žádný konkrétní spouštěč to nemělo,“ odpovídá senátor Carsten Brosda na otázku po příčinách hamburské snahy vypořádat se s touto minulostí. „Proběhlo to skoro jako z učebnice. Nejprve to zajímalo úzkou skupinu na univerzitách, později se přidala některá občanská sdružení, nakonec to téma prorostlo do městské správy. I městští politici si uvědomili, že zde máme mezeru a musíme ji zaplnit.“ Radnice na svém oficiálním webu píše, že vypořádání se s koloniální minulostí patří k hlavním historickým úkolům současnosti – a tento úkol se i vlivem zdejší inspirace dostal v roce 2017 i do programového prohlášení tehdejší celoněmecké vlády.

Kromě uvedeného vědeckého institutu město zřídilo i kulatý stůl a užší poradní sbor, kde se potkávají zájemci z řad občanské společnosti, včetně spolků Hamburčanů s neevropskými kořeny. „Bez jejich zapojení by hrozilo, že budeme jen dál rozvíjet narativ koloniálního panství,“ říká Brosda. Poradní sbor se letos dohodl na základních bodech konceptu, kterým si má Hamburk koloniální historii připomínat. Sbor ale nemá rozhodovací pravomoci – ty zůstávají v rukou úřadů a městských politiků – a jeho doporučení tedy nyní procházejí jednotlivými městskými institucemi.

Měnící se povědomí

Ke konkrétním praktickým změnám tedy dochází pomalu, což lze vidět například v debatě o názvu dvou ulic, jež jsou dodnes pojmenované po vojevůdcích, kteří krvavě potlačili povstání místních obyvatel v dnešním Kamerunu a Tanzanii. Postupovali přitom způsobem, který by jim podle současných měřítek vynesl tribunál a označení za válečné zločince. Přejmenování ulic leží v kompetenci místních čtvrtí – a na jejich doporučení změnu musí schválit státní archiv. „Teprve teď v září jsem byl na konferenci, kde se začal přístup státního archivu k názvům ulic s koloniální zátěží probírat,“ říká Todzi.

Senátor Brosda jistou pomalost hájí. Chce raději připravit systematický plán přístupu k ulicím spjatým s koloniální minulostí, kterých je v Hamburku přes 130, a nikoli tlačit na rychlé přejmenování těch nejvíce problematických. Roli hraje i odpor tamních starousedlíků. „Mnozí říkají, že se tak jejich ulice vždycky jmenovala, že s tím názvem mají spojený pocit domova. Nad tím nemůžeme jen tak mávnout rukou,“ říká Brosda. „Musíme spolu mluvit, dojít k procesu, aby tyto změny byly obecně přijímané. Měnit narativy trvá dlouho.“

Městské povědomí se však podle historika Kima Sebastiana Todziho postupně mění. Dodnes vlivná Hamburská obchodní komora nejprve vůči historikům vstřícná nebyla, v posledních letech však začala s prozkoumáváním vlastní role. Ve svém honosném sídle v sousedství hamburské radnice začala pořádat sérii přednášek o kolonialismu – hlavním řečníkem té první byl senegalský intelektuál Felwine Sarr, známý promýšlením dodnes živých následků kolonialismu. „I naše veřejné přednášky se těší většímu zájmu, než je u humanitních věd běžné,“ říká historik Todzi. „A skoro každý týden mi přicházejí dotazy od učitelů, zda bych nemohl udělat nějakou přednášku, nebo od studentů, kteří se ptají na zdroje k tématu, které do školy zpracovávají.“

Školství spadá do kompetencí spolkových zemí – a Hamburk je jednou z nich. Jednotlivé školy ale mají velkou autonomii a záleží na konkrétním učiteli, kolik dá koloniální epoše prostoru, sestavení nových základních osnov nebo školních materiálů trvá dlouho.

Nejviditelnější změna tak zatím proběhla ve slavném etnologickém muzeu. Hamburk v roce 2017 do pozice ředitelky vybral Barbaru Plankensteiner, zastánkyni pohledu, že za kolonialismu ukradené památky musí být vráceny do původních zemí. Dnešní návštěvník cítí, že muzeum je zatím staveništěm, které hledá nový přístup k vlastním exponátům, nicméně změna je už vidět. V sálech s nejstaršími exponáty je popsán způsob, jakým se do muzea dostaly. Často je zdůrazněno, že cílem výstav bývalo ukázat exotičnost neevropských společností, poukázat na jejich odlišnost a podpořit tak bělošskou civilizační misi.

Aktuální výstava cílená na mladé publikum se v názvu ptá: „Hej, Hamburku, znáš Dualu Mangu Bella?“ Vypráví pak příběh městu dosud málo známého kamerunského aristokrata, kterého jeho otec-král v koloniálních časech vyslal na studia do německého maloměsta Aalen. Svůj rodný jazyk Duala podle pamětníků ovládal jen s německým přízvukem. Když se počátkem 20. století vrátil domů a stal se sám králem, pokusil se zastavit německou zvůli vůči krajanům – a byl proto za „velezradu“ koloniálními úřady popraven.

Občanští aktivisté by rádi, aby se některá z hamburských ulic napříště jmenovala právě po něm.