Rozestavěný člověk v rozestavěném městě
Pro Věru Chytilovou byla Praha živým organismem, který zrcadlil svět jejích hrdinů i stav obyvatel tehdejšího Československa
Uprostřed paneláků pražského sídliště se kosou ohání smrtka. Zálusk má na podroušeného postaršího svůdníka zprvu se krčícího na lavičce a následně hbitě uhýbajícího před jejím dotíráním a lákáním. Elegán kličkuje mezi lavičkami a stromy v mlze zahaleného parčíku obklopeného betonem, stejně jako kličkoval celý život – před zodpovědností, závazkem, před láskou. „Pojď, vždyť už je pozdě,“ říká „smrtka“ s tváří mužovy přísné šéfové z podniku zahraničního obchodu, kde má na starosti Maroko. „Vždyť jsem ještě nic neudělal. Aspoň to Maroko musím dodělat. Aspoň to jméno, kdyby po mně zůstalo,“ naříkavě odpovídá elegán. Tomu, čeho se v životě bál nejvíc, ale už neuteče.
Finále komediální morality Faunovo velmi pozdní odpoledne režisérky Věry Chytilové z roku 1983 se neodehrává na panelovém sídlišti náhodou. Faun – vlastním jménem Karel v podání Leoše Suchařípy – na pražskou periferii doputoval v honbě za ztraceným časem a svojí mladou sekretářkou z centra města, kde bydlí v opečovávaném půdním bytě na Malé Straně, bezprostředně pod Pražským hradem. Souřadnice Prahy odrážejí ve Faunově velmi pozdním odpoledni existenci a vnitřní pochody hlavního hrdiny. Její časoprostor je i jeho časoprostorem. S Prahou Chytilová podobně významově pracovala i v dalších dvou filmech ze sedmdesátých a osmdesátých let – paradokumentárním Panelstory aneb Jak se rodí sídliště …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu