Moje město: OSTRAVA

Ostrava je rozdělané město. Jako by nehotovost byla zásadním chromozomem toho místa už od dob, kdy se zde rozryla zem povrchovými a především hlubinnými doly, kdy tu vyrostl průmysl tak těžký, že jej toto místo a jeho obyvatelé stěží unesli. Před čtvrtstoletím ty doly zasypali či zaplavili, haldy zarůstají vyzáblou buší, laguny plné ropných kalů jsou loudavě odtěžovány, řada fabrik podlehla demolici. Objevily se ohromné plochy vyrabované těžbou, kontaminované jedovatými látkami, zdevastované těžkými stroji. Prostírají se před obyvateli města jako výsměch, varování i výzva. Jak z těchto strašných ploch udělat zase smysluplný prostor, který se stane městem, nikoli pouhým pracovním táborem, osudovou umístěnkou?

A tak má Ostrava v sobě pořád více ze staveniště než z usedlosti, pořád je více územím pro pokusy a hledání než pro jistotu spočinutí. A taky je střetem tendencí, velkým svárem kulturního úsilí s konzumní pitomostí. Vystavět na těch obrovských plochách kulturní centrum s moderní vědeckou knihovnou, koncertním sálem, galerií, kluby a studentským kampusem? Nebo další nákupní gigacentrum, které spolehlivě zničí všechny menší obchůdky a podniky v okolí a nasaje lidi průmyslem stereotypní zábavy? Udělat park, nebo parkoviště? Náměstíčko, nebo kanceláře? Montovací haly, nebo výletní zónu?

Plochy k využití by Ostravě mohla leckterá přespříliš „zabydlená“ města závidět. Ty prázdné plochy se otevírají nejenom v krajině, ale i v samotných obyvatelích Ostravy, kteří pozůstali…