Moje město: HRADEC KRÁLOVÉ

Když jsem do svého města vzala na návštěvu zahraniční přátele, usnuli ti dva roztomilí mladí nonkonformisté v parku nudou, a v objetí tak vytvořili klidnější pandán ke Škodově až příliš erotické soše soutoku Labe a Orlice. Hradec byl té červnové neděle liduprázdný jako uklizený obývák, odkud se odjelo na chatu, a prohlídka skvostů modernistické architektury působila jako předvádění rodinných šperků někomu, kdo není z rodiny.

Na chytrý urbanismus se nedalo než přikývnout, proti pohledu z Tyršova mostu přes slavné Kotěrovo muzeum a nábřežní platany na věže starého města nebylo co namítnout; děti se postupně smířily s tím, že tu nic nezažijí, a mlčky se soustředily na svou lásku. Hradec ukázal tvář města znepokojivě spokojeného se sebou samým, města, kde po desetiletí u moci trůnila ódéeska a kde je nejčastějším místem socializace česká franšízová nápodoba Starbucksu. Zahalila jsem se lacinou ironií zběhů. Vysvětlit city k místům, ty, co vyrůstají ze substrátu vzpomínek a představ, není tak snadné.

Když jsme se v devadesátých letech přistěhovali do bytu na náměstí, doba pastelových omítek ještě nenazrála. Polovina starého města byla jedno nehlídané zbořeniště, kde se občas konaly vernisáže a představení, adrenalinová průlezka, věšák na historky o mrtvolách i dětské architektonické plány. A taky na představy – až se to dalo prodávat.

V deseti jsem ke své velké lítosti na rozdíl od většiny spolužáků nevystupovala jako komparz v německém televizním filmu. Schodiště do…