Zlikvidujeme se sami

Přijetí mnichovské dohody v září 1938 znamenalo konec ambiciózního československého státu. Alespoň v podobě, v jaké byl ústavně zakotven v letech 1918–1920. Období, které následovalo po Mnichovu až do březnové okupace roku 1939, se nazývá druhá republika, a toto označení v sobě obsahuje princip diskontinuity nebo také změn, kterými československý stát v tomto sice krátkém, ale přelomovém období prošel. Nedávno provedený průzkum znalostí české populace ukázal, že rok 1938 patří mezi nejméně známé z významných osmičkových výročí. Je to alarmující výsledek – zvláště pokud si uvědomíme, co se s českou společností právě v letech 1938–1939 stalo.

Posun k autoritě

Mnichovská dohoda přinesla přelomové změny, a to jak v mezinárodně politickém směřování státu, tak v jeho vnitřním vývoji. Destruktivní důsledky smlouvy čtyř evropských mocností se projevily okamžitě, nejprve ztrátou území ve prospěch Německa, Polska a po vídeňské arbitráži i Maďarska. Československo přišlo o třetinu svého území a 4,9 milionu obyvatel a zůstalo z něj okleštěné, vlastními silami nehajitelné torzo. Z toho logicky vyplývala snaha nějak vyjít s dominantním německým sousedem. Změna v zahraničněpolitické orientaci byla umocněna pocitem zrady západních demokracií, což mělo mít i pro následující období fatální důsledky.

Mnichov znamenal hlubokou vnitropolitickou krizi, kterou doprovázely nejprve pocity rozhořčení a zklamání, následované depresí, ale i snahou zjistit, kdo za to může. V období druhé…