0:00
0:00
Rozhovor18. 3. 20158 minut

Susan Sontagová: Žádná alternativa není

S americkou prozaičkou o vítězství kapitalismu, životě v obklíčeném Sarajevu, nemoci jako metafoře a hrdinech naší doby

Autor: Profimedia.cz

Jste známá nejen jako spisovatelka, ale i jako kontroverzní politická aktivistka. Jak se dnes díváte na své vyhraněné postoje k válce ve Vietnamu? V šedesátých letech jste cestovala po Severním Vietnamu a v podstatě obdivovala některé prvky komunistického režimu.

Moje politická angažovanost opravdu začala v šedesátých letech projevy nesouhlasu s americkou, podle mě jasně imperialistickou válkou ve Vietnamu. Sympatizovala jsem s malými zeměmi, které chtěly jít vlastní cestou a byly za to Amerikou potrestány. Ale tím toto moje životní období skončilo: už v těch šedesátých letech se pocit, že Vietnam a Kuba mohou mít jinou, lidštější formu komunismu, změnil. Veškerým nadějím na jiné než kapitalistické uspořádání světa učinila totálně konec – aspoň pro moji generaci – invaze Sovětského svazu do Československa roku 1968. Okupace naprosto vymazala jakékoli iluze o reformě komunistického systému. Takovým hraničním momentem prošel každý, kdo si myslel, že je na sovětském modelu uspořádání státu něco pozitivního. Ti starší ztratili iluze po invazi Rusů do Maďarska roku 1956, pro mě to byl rok 1968, pro ty mladší to mohla být léta 1981–1982 v Polsku.

↓ INZERCE

Aspoň jednou začas

Už v šedesátých letech jste označila komunismus za fašismus s lidskou tváří. To nebyl názor pro levicově smýšlejícího intelektuála na Západě obvyklý.

Měla jsem řadu informací, přečetla jsem spousty materiálů o třicátých letech v Sovětském svazu, znala jsem Solženicyna, ruský básník a posléze emigrant v USA Josif Brodskij byl od roku 1976 mým blízkým přítelem. Přátelila jsem se s řadou dalších ruských emigrantů. Nikdy jsem si nedělala žádné iluze o Sovětském svazu, nikdy jsem nesympatizovala s politikou té země. Je ale nutné přiznat, že rétorika idejí, které Sovětský svaz proklamoval, byla přitažlivá: sociální spravedlnost, důraz na komunitu, nesouhlas s vypjatým nacionalismem… Na rozdíl od rétoriky fašismu a nacismu, která nic nepředstírá, je otevřeně odporná a odpudivá, rétorika komunismu zlákala a pak zradila spoustu lidí, kteří neměli tušení, jak vypadá praxe.

Tyto vaše názory vás tehdy vyloučily z radikálních levicových kruhů v USA.

Asi ano. Jenomže levicové kruhy ve Státech – to jest velice malá skupinka – se zajímaly víc o boj proti americkému imperialismu, takže se spíš angažovaly ve Vietnamu a na Kubě, než aby se zaobíraly tím, co se dělo v bývalém Sovětském svazu.

Je známo, že patříte k lidem, kteří mají potřebu být u toho, když se něco závažného děje. Ale přece jenom: co vás přimělo k tomu, že jste se přestěhovala za války do obklíčeného Sarajeva?

Nešlo to jinak. Chtěla jsem být na místě, chtěla jsem něco dělat. Udělala jsem tedy to, co mi připadalo jediné možné a co umím: nastěhovala jsem se do Sarajeva a inscenovala jsem tam svou adaptaci hry Samuela Becketta Čekání na Godota.

Proč zrovna Becketta?

Hodilo se to na situaci v Sarajevu. Čekáte na záchranu, ale Godot nikdy nepřichází. Původně jsem chtěla inscenovat Krále Ubu jako frašku s Miloševićem v hlavní roli, ale hercům se víc líbila myšlenka věčného čekání.

Ke kapitalismu není žádná alternativa. Můžeme se ale pokusit ho modifikovat, žít své životy trochu jinak, než nám diktuje.

Jaké to bylo?

Úžasné. Sarajevo bylo v té době multietnické, nikdo z herců nezdůrazňoval svou národnost ani víru, bylo úplně jedno, jestli byl někdo muslim nebo křesťan. Celá ta zkušenost byla nevýslovně silná: město bombardovali, problémem bylo i jenom dostat se do divadla. A tak mělo obrovský význam také to, že herci měli kam jít, že jen neseděli ve sklepě při svíčkách a nečekali, až je někdo zastřelí, když půjdou k pumpě pro vodu… Víte, já chci žít v kontaktu s lidskou existencí. A moje existence privilegovaného života v New Yorku je pouze jednou z mnoha. Vždycky jsem se zajímala i o další dimenze skutečnosti. Nehledám vzrušení, jen si prostě myslím, že je sobecké a nelidské žít privilegovaný život a neudělat nic pro neprivilegované lidi, nebo dokonce pro oběti. Aspoň jednou začas musí člověk udělat něco pro druhé.

Snášet, ale měnit

Podle vás však taková potřeba osobního zaujetí, participace, chuti pomoci druhým dnešní mladé Americe chybí.

Naprosto. Připisuji to tomu, co nazývám absolutní vítězství kapitalismu. Výsledkem je to, že mladá generace je vedena ke konzumu, touze vydělat co nejvíc peněz, k sebestřednosti a nezájmu o život druhých. Nezasahuje to jen mladé – vypadá to, že se heslem vydělávání, konzumu a zábavy řídí většina Američanů. Korporativní kapitalismus má globální struktury a je adorován jako nějaká nová celosvětová církev, nové vyznání.

Existuje nějaká alternativa ke kapitalismu?

Žádná alternativa není. Kapitalismus vyhrál a my ho musíme snášet. Můžeme se ale pokusit ho modifikovat, žít své životy trochu jinak, než nám diktuje.

Jak byste chtěla kapitalismus modifikovat?

Na toto téma jsem se u vás dostávala do abstraktních diskusí. Jenže já si to nepředstavuji nijak abstraktně: dá se přece leccos dělat proti konkrétním aspektům systému. Dám vám příklad: zdravotnictví v Americe. Zdravotnický systém je u nás totálně v rukou pojišťoven. Když chce lékař něco předepsat nebo udělat laboratorní vyšetření, operovat apod., musí zavolat pojišťovně a dostat povolení k testu či zákroku. Pojišťovny prostě vládnou medicíně. Člověk by proti tomu měl něco dělat, ten systém by měl být rozhodně méně nespravedlivý. O tohle jde: vymyslet spravedlivěji fungující systém v rámci stávajícího systému.

Udělala jsem to, co mi připadalo jediné možné: nastěhovala jsem se do Sarajeva a inscenovala jsem tam svou adaptaci Beckettova Čekání na Godota.

Co si myslíte o změnách ve východní Evropě?

Cokoli bych řekla, bude nutně povrchní. Ale jednu věc tu máte, o níž se zmínit musím: organizaci Člověk v tísni. Ti lidé by mohli žít velice příjemný a bezpečný život v Praze. Místo toho pracují v Kosovu nebo Čečensku a pomáhají těm nejpotřebnějším. Je třeba to dělat a oni to dělají. A možná že vůbec nejlíp na světě: je to malá organizace, ale její činnost je cílená a inteligentní, žádné byrokratické výdaje, jen přímočará a účinná humanitární pomoc. To jsou hrdinové dnešní doby. Vážím si jich a svým nepatrným způsobem chci dělat totéž.

S nemocí je nutné bojovat

V šedesátých letech jste byla výbojná formalistka, proklamovala jste potřebu prolnutí různých druhů umění, stylů a rovin, konvenčního s avantgardním, provokujícím. Souhlasíte i teď sama se sebou?

Myslím, že není podstatné, jestli to tak ještě vidím či nikoli. Myslím si samozřejmě totéž, ale asi bych to nevyjádřila stejným způsobem, protože dnes je problém v něčem jiném. Tradiční, seriózní, tzv. vyšší kultura je mnohem méně oceňována než před třiceti čtyřiceti lety. Převládl masový zábavní průmysl, který v myslích lidí okupuje příliš velký prostor. To je zřejmé každému. Já jsem byla vždycky spojena s dobou, ve které žiji, a nemám žádnou potíž s propojováním mnoha stylů, žánrů a tak dále. Mnoho těch zvláštních propojení ale už obtížně hledáte, protože lidé se zajímají především o to, jak se pobavit.

Proto se poslední dobou vracíte k příběhu, ke klasické románové formě?

Vždycky jsem se cítila být spisovatelkou románů. Nezamýšlela jsem psát eseje – ty vznikaly pokaždé nečekaně, nevinně: pár stránek, které se nakonec rozrostly. Například esej O fotografii, na němž jsem pracovala pět let, vznikl proto, že mě nesmírně překvapilo, jak žalostně málo bylo napsáno o tak důležitém a fascinujícím umění, jakým je fotografie. Pak jsem měla v roce 1975 rakovinu, lékaři mi nedávali moc naděje. Odjela jsem do Francie a podrobila se chemoterapii, která byla v té době ještě v plenkách. Zachránila jsem se. Měla jsem chuť vyrovnat se s nemocí obecněji, a tak jsem napsala esej Nemoc jako metafora. Snažila jsem se vyjádřit názor, že na nemoci není nic „metaforického“, prokletého, fatálního, že se s nemocí musí bojovat. Vím o lidech ve Státech, kterým moje knížka zachránila život, protože nevzdali snahu o uzdravení, nepodlehli fatalismu a přežili. Později začali někteří moji přátelé umírat na AIDS. I je provázelo jakési stigma, byli vylučováni z lidské společnosti. Chtěla jsem postihnout tuhle stránku choroby a upozornit na fakt, že se to může stát každému a že se k nemocným nelze obracet zády. Psala jsem také scénáře, točila filmy, všechny v Evropě. A v poslední době jsem se tedy vrátila k románu.

Měla jste k tomu nějaký podnět?

Bylo to, jako když ve mně naráz exploduje nahromaděná nesmírná energie. Jde samozřejmě o hodně jiné knihy, než jaké jsem psávala v mládí, ale já osobně s tím žádný problém nemám. Jsem najednou svobodnější jako spisovatelka krásné literatury.

V jedné diskusi jste řekla, že Američané rádi uvažují o své zemi jako o nikdy nekončícím projektu, podobně i sami sebe znovuobjevují a znovu se pokoušejí zdolat nové cíle. Není v tom alternativa a naděje?

Možná. Znáte to: v sedmdesáti změnit život, začít se učit japonsky nebo malovat. Ostatně nevyjímám z této koncepce ani sebe – také si ráda představuji, co všechno ještě udělám, napíši, ráda bych točila filmy a psala i režírovala hry.

RESPEKT 20/2000

16. ledna 1933 – 28. prosince 2004
Americká spisovatelka, teoretička fotografie, esejistka, publicistka a aktivistka za lidská práva. Napsala také řadu filmových scénářů a divadelních her, z nichž některé režírovala. Její knihy byly přeloženy do mnoha jazyků: Against Interpretation and Other Essays (Proti interpretaci a jiné eseje, 1966), cenou americké kritiky oceněná studie O fotografii (2002), Nemoc jako metafora a AIDS a jeho metafory (obě 1997). Vydala také historické romány – In America (1999) a Vulkán (2002).


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články