Návrat anonymů

Tradice většinou vnímáme jako něco pozitivního. Například lidové kroje, kulturní akce pořádané po desítky let či klasické české jídlo. Jsou ale i nemilé tradice a mezi ně například patří psaní anonymů. Nechvalně známé jsou například nepodepsané dopisy, které v roce 1938 chodily Karlu Čapkovi. Anonymní nenávist zažívá v posledních měsících renesanci a rozhodně stojí za pozornost.

Hned na úvod je třeba říct, že nejde čistě o nějakou českou úchylku. V Německu ale třeba i Velké Británii se v posledních týdnech často píše a mluví o různých písemných útocích, kterým čelí aktivisté, politici a novináři. Někdy jsou to klasické anonymy, které přichází poštou či emailem, jindy jde o modernizovanou variantu, kdy se píše z profilů na sociálních sítích. Velmi často jde o lidi (někdy i organizace), kteří se skrývají za smyšlenou identitou.

Sociální sítě ale přinesly i naprostou novinku a to svého druhu anonymy, které jsou ale podepsané. Jde o útoky, pod něž by se v minulosti nikdo nepodepsal, ale Facebook vzbuzuje u mnohých dojem, že mohou napsat cokoli a nic se jim nestane, protože tak píše kdekdo. Takhle mi nedávno napsala paní, co všechno mě potká nehezkého (velmi peprným jazykem) a přitom na svém profilu měla pouze fotky kytiček, srdíček, koťátek a vnoučat.

Pozoruhodné je, jak často se texty anonymů podobají. Je to někdy až neskutečná literární podobnost. Tento fakt mi připomněl jeden dopis, který jsem nedávno viděl v Přítomnosti Ferdinanda Peroutky. Otevřel jsem ji znovu nedávno, kdy vrcholil útok Miloše Zemana na tohoto novináře, když jej obvinil z protižidovských článků a obdivu k Hitlerovi. V jednom vydání z roku 1938 byl otištěn dopis, který je tu přiložen na fotografii.

Když jsem jej teď četl znovu, byl jsem opět zaskočen tím, jak se anonymy podobají. A je jedno, jestli jsou z roku 1938 či 2015. Hlavně ten „humanismus“ nepřestává vadit. Zkrátka anonymy nestárnou.