Výzkum holocaustu: Osobní vazby a přátelé jsou pro přežití klíčoví

Holocaust už byl zkoumán z řady různých pohledů, ekonom Štěpán Jurajda a ekonom a bývalý předseda pražské židovské obce Tomáš Jelínek se rozhodli pro zapojení statistických modelů. „Může to naše poznání dějin holokaustu významně doplnit,“ říká Tomáš Jelínek.

Jak jste se k výzkumu pohledem statistických dat dostali?

Jelínek: U mě je to postupný proces. Studoval jsem kdysi ekonomii na CERGE-EI a současně jsem se jako člověk, jehož příbuzní prošli reáliemi holocaustu, o tohle téma zajímal. Tehdy v devadesátých letech vyšla Terezínská pamětní kniha, mluvil jsem s jejím iniciátorem Miroslavem Kárným. Jako jeden z prvních říkal, že holocaustu by se měli věnovat lidé z různých oborů jako sociologové, ekonomové a další. Uběhla další řádka let, na CERGE-EI jsem se naučil statistiku, zkoumal jsem chování domácností a jejich ochotu spořit. Když jsem se později stal předsedou správní rady Institutu Terezínské iniciativy a viděl jsem, jak se zde uložená data o holocaustu postupně zpracovala od jejich jednoduchého záznamu po digitalizaci, došlo mi, že by šly zkoumat nástroji používanými ekonomy. Oslovil jsem s tím proto kamaráda Štěpána Jurajdu, několik let jsme si o tom povídali a nakonec se pustili do seriózního výzkumu. Já ho dělal na Moravské vysoké škole Olomouc a Štěpán na CERGE-EI.

Co vás zlákalo?

Jurajda: Lákala mě možnost interagovat s historiky, protože empirické sociální vědy, jako je ekonomie, vyvinuly za poslední desítky let metodologické nástroje, které mohou být pro výzkumníky minulosti užitečné. Můžou jejich prostřednictvím potvrdit své hypotézy, prohloubit zkoumání. A pak to u mě mělo i osobnější rozměr. Byla to příležitost víc se dozvědět o holocaustu.

Proč to pro vás bylo důležité?

Jurajda: Životem většinou proplouváte podle toho, co se dozvíte ve škole. Když s nějakým tématem strávíte několik stovek hodin, jako jsme to udělali my, dotkne se vás to hlouběji, něco se dozvíte, můžete o tom mluvit s dalšími lidmi.

Zkoumání holocaustu prostřednictvím statistiky se tu dosud nedělo?

Jelínek: V Česku ne, naše studie je první podobného rozsahu. I v zahraničí se s tím začalo poměrně nedávno. Věnovali jsme se tomu tři roky.

Jak jste data pro svůj výzkum získávali, ze vzpomínek, ty už byly digitalizované? S jak velkým objemem dat jste pracovali?

Jelínek: Základem byla databáze Institutu Terezínské iniciativy, kde jsou všichni vězni, kteří prošli Terezínem. Je to rozšíření toho, co lidé znají ze zdí Pinkasovy synagogy. Jsou to základní demografické údaje o asi sto čtyřiceti tisících lidí včetně toho, kdy do Terezína přišli, zda tu zemřeli, zda odjeli transportem do dalších koncentráků, zda přežili válku. Tu databázi jsme různě rozšiřovali.

Jurajda: Databázi jsem doplňovali o informace, které mohou definovat sociální vazby mezi vězni. Když například společně prošli před Terezínem pracovním táborem Lípa, na nějž jsme se soustředili, tak se mohli znát, mohli mít společné přátele. Pokud pracovali v aparátu židovské obce v Praze, Berlíně nebo Vídni, tak mezi nimi také mohly existovat sociální vazby.

Jak může statistika napomoci pochopení historie?

Jelínek: Statistiky byly od počátku důležitou součástí našeho poznání dějin holokaustu. Šlo nejčastěji o údaje nacistického aparátu, které byly po válce různými způsoby rekonstruovány a doplňovány, aby mohly sloužit jako důkazy tragických osudů uvězněných a způsobů jejich ožebračování. Tato historická data byla prezentována ve formě agregovaných a většinou jednoparametrických informací, jako jsou součty obětí, počty vězňů dle transportů, rozlišení osudů dle demografických kritérií. Současné statistické metody umožňují zpracování dat na úrovni jednotlivých osudů, což může naše poznání dějin holokaustu významně doplnit.

Jurajda: Lze kontrolovat pro řadu věcí najednou. Řekněme, že pátráte po tom, proč dvě skupiny lidí měly rozdílné riziko úmrtí v Terezíně. Statistika vám umožňuje porovnávat riziko úmrtí těchto dvou skupin nejen u vězňů se stejným rokem narození, ale můžete k tomu přidat i to, že přijeli ve stejném období, byli vystaveni podobnému tlaku na přežití kvůli přeplněnosti ghetta nebo mají akademický titul z vysoké školy. Srovnáváte díky tomu jablka s jablky a můžete se tak následně přesněji ptát na otázky, na něž se ptají historici, třeba rozdílnou pravděpodobnost úmrtí pro vězně různé národnosti. Dále digitalizovaná data umožňují studium různých kvazi experimentů. Můžete mimo jiné zkoumat vliv složení transportů z Terezína do Osvětimi, co se týká struktury sociálních vazeb, na to, nakolik měli vězni šanci přežít. Pokud mám na transportu větší skupinu potenciálních přátel, nejsem izolován od svých sociálních vazeb, mám větší šanci najít si svou „komunu“, ve které se budeme vzájemně podporovat a pomáhat si k přežití. Data nám tak dovolují přinášet odpovědi na otázky, na něž nástroje historiků nestačí. Nebo verifikovat, zda různé historické narativy vycházejí v datech stejně. Historici často pracují s malými vzorky, my pracujeme s celkovou populací.

Co váš výzkum přinesl?

Jurajda: Potvrdili jsme kvantitativně důležitou část kvalitativní literatury: stála na základě výpovědí svědků, kteří holocaust přežili, a ti tvrdili, že jedním z významných faktorů pro přežití byla schopnost mít malou skupinu přátel, kteří spolu drželi pohromadě, zachraňovali si život, dodávali si morální podporu, pomáhali si, když někdo z nich byl nemocný a podobně. Šlo o fundamentálně selektivní svědectví, podávali je jen ti, co se dočkali konce války. Naše analýza, v níž se díváme také na zemřelé, dává hlas i těm, kteří ho po válce mít nemohli.

Jelínek: V historické literatuře se také objevovalo, že přežití bylo věcí náhody. To jistě do velké míry bylo, ale naše analýza dat ukázala, že tam, kde vězni dostali sebemenší prostor k přežití, byly sociální vazby v tomhle směru důležité, nešlo jen o náhodu.

Jurajda: Kromě toho jsme porovnávali vliv sociálních vazeb a sociálního statusu předválečné společnosti, jestli jste byl vysoce postavený člověk nebo ne, napříč různými situacemi. Dívali jsme se jak na pravděpodobnost přežití starších vězňů v terezínském ghettu, tak na pravděpodobnost přežití všech, starších i mladších, v Osvětimi. Uvnitř obou situací se ptáme, jestli je vliv sociálních vazeb podstatný podle toho, jak silný tlak na přežití je. Jsou období, kdy se umíralo v Terezíně více a kdy méně. Dospěli jsme k tomu, že v Terezíně, kde ještě fungovala židovská samospráva, význam sociálního postavení z předválečné doby významně pomáhal chránit se před zařazení na transport na východ a před úmrtím v Terezíně, pokud jste byl ohroženější starší vězeň nad šedesát let. Zatímco když jste se dostal do Osvětimi, tam vliv sociálního postavení mizí, naopak prospěšné bylo, že jste tam jel s někým, s nímž jste měl nějaké silnější osobní vazby.

Být s někým kamarád se tedy rozhodně v dobrém slova smyslu vyplatilo…

Jurajda: Něco podobného můžete vysledovat i v jiných táborech s velkým ohrožením života. Zmínil bych studii amerických ekonomů o občanské válce Severu proti Jihu v USA v 19. Století. Vyšlo z ní, že pokud jste byl jako voják zajat s větším počtem spolubojovníků z vaší jednotky, spíše jste přežil věznění. V Osvětimi zřejmě fungoval podobný mechanismus.

Je potřeba takové detaily znát? Lidé základní informace o holocaustu přece mají. Nestačí to?

Jelínek: To je věčná otázka. Historici by se asi zděsili, kdyby měli se svými výzkumy končit, protože „se již vše ví“. Pro mě bylo cenné tohle: náš výzkum jsme dělali v době lockdownu, kdy sociální vazby byly kvůli koronaviru omezené. Vraceli jsme se, byť výzkumem historie, k tomu, jaký význam mají, že souvisí s elementární solidaritou. To je přenosné i do současné doby, kdy jsme zdolávali složitou situaci způsobenou novou nemocí. A dovolte mi osobní odbočku k příběhu z vlastní rodiny. Moje babička byla v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Měla tyfus, hodili ji ještě živou na vagon, kde byli mrtví. Všimla si toho jedna paní, která ji znala ještě z Terezína, vytáhla ji a dala ji na jiný vagon, který ji odvezl zpátky do Terezína. Díky tomu přežila. Babička jí nikdy nemohla poděkovat, dozvěděli jsme se to krátce před její smrtí, dlouho o tom před námi nemluvila. Zkoumal jsem následně, jestli dotyčná někde ve svých vzpomínkách tuhle situaci zmiňuje, že někoho zachránila, to byla přece významná věc. Ona místo toho vzpomínala na spoustu témat, ale ne na moji babičku. Vede mě to k úvaze, že takové jednání byla určitá míra samozřejmosti; něco, jak pospolitá komuna pracovala. Ale také něco, co – jak říkají naše data – bylo velmi podstatné.

Jurajda: Ano, protože právě sociální vazby si lidé přenášeli do těch nejextrémnějších situací.

Takže vaše rada pro nějakou podobnou temnou situaci v budoucnu, kdyby - nedej bože - nestala, je udržovat co nejvíc sociálních vazeb?

Jurajda: Izolovaný vězeň je na tom vždy hůř.

Jelínek: Jde o to mít schopnost vazby budovat, neuzavřít se do sebe, neizolovat se, když už se ocitnete v extrémní situaci, to je – myslím – klíčové.

Budete ve výzkumu pokračovat?

Jurajda: Snažíme se naše zjištění publikovat v kvalitních mezinárodních vědeckých časopisech, zpracováváme připomínky. Až vše bude vypořádané, můžeme v naší práci pokračovat.

Jelínek: V rámci našeho výzkumu jsme také chtěli popularizovat možnosti použití statistických modelů pro výzkum historie. Nyní nám vyšel jako preprint článek v Soudobých dějinách, který shrnuje naše dosavadní výsledky.