Takovou korupci jako na útěku před mobilizací jsem nezažil. A to jsem Rus

Poté, co Vladimir Putin na konci září vyhlásil částečnou mobilizaci, aby získal statisíce čerstvých rekrutů pro svoji válku na Ukrajině, začali Rusové hromadně utíkat pryč ze země. Povolávací rozkaz do armády sice měli oficiálně dostat jen muži do 35 let s předchozí vojenskou zkušeností, z mnoha koutů Ruska ale začaly brzy přicházet zprávy, že náboroví úředníci odvádějí lidi bez ohledu na předpisy. Desetitisíce mužů proto raději zvolily útěk a pokoušejí se dostat přes ruskou hranici. Některým se za obrovské ceny podařilo koupit letenku, ostatním nezbývá než odjet. Jednou z mála zemí, které ještě nechávají otevřené hranice, je Gruzie. Před tamním přechodem Verchnij Lars nacházejícím se v horském masivu Kavkaz se kvůli obrovskému proudu aut utvořila dlouhá fronta.

Jedním z lidí, kteří tudy hranici před několika dni překročili, je i Jevgenij. „Je to zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu,“ říká o své cestě přes hraniční přechod Verchnij Lars třiatřicetiletý IT inženýr původem z Moskvy, který si z obavy o svojí bezpečnost nepřeje uvést své příjmení. Ve frontě aut na hranici strávil čtyři dny prakticky bez spánku a téměř veškeré své peníze utratil za úplatky. „Viděl jsem tam korupci, jakou jsem ještě nezažil, a to jsem z Ruska. Viděl jsem ženy, jak kolabují v naprosté hysterii, plačící děti, věci, které nezapomenu. Nebyl to hezký pohled,“ říká v rozhovoru pro Respekt.

 Kde právě teď jste?

V Turecku na cestě do Istanbulu, zrovna projíždím horami.

Odkud jste, kolik je vám let a jaká je vaše profese?

Je mi 33 let, pocházím z Moskvy a pracuji jako architekt datových center.

Odešel jste z Ruska kvůli mobilizaci?

Rozhodl jsem se odejít už před mobilizací, hned 24. února po začátku války, ale byl to velmi složitý proces. Měl jsem práci u velké firmy, která se rozhodla zavřít svoje pobočky v Rusku a svým zaměstnancům nabídli možnost zaměstnání v jiných zemích. Měl jsem na výběr mezi Srbskem a Bulharskem. Vybral jsem si Bulharsko, protože nabízený plat i kvalita života tam jsou vyšší. Proces získávání víza kategorie D ale trval dlouho a veškeré náležitosti se mi nakonec podařilo vyřídit až na konci srpna. Pak už zbývalo jen čekat, až mi přijde běloruská bankovní karta, kterou jsem potřeboval na cestu. Ruské karty v zahraničí kvůli sankcím nefungují, takže s nimi není možné cestovat. Plán byl takový, že až karta přijde, naložím věci do auta a vyrazím do Bulharska přes Gruzii. Nakonec se ale vše vyvrbilo trochu jinak a stal se z toho zážitek, na který do smrti nezapomenu.

Váš plán opustit Rusko tedy uspíšila mobilizace.

Ano. Chtěl jsem vyrazit později, ale kvůli mobilizaci jsem vyrazil hned, jak to šlo.

Bál jste se, že vás odvedou?

Podle ruských zákonů se na mě mobilizace nevztahuje, protože jsem ze zdravotních důvodů osvobozený od vojenské služby, ale zákony v Rusku v současnosti prakticky neplatí, takže by mě klidně mohli odvést. Pokud vás odvedou do armády v rozporu se zákonem, za normálních okolností máte možnost napadnout rozhodnutí u soudu - a až do chvíle, kdy soudy rozhodnou, nesmíte být odvedeni. V době mobilizace však tohle pravidlo neplatí a během procesu tak putujete do výcvikového tábora nebo rovnou na frontu.

Byl někdo z vašich přátel odveden?

Ano, několik. Neměli na výběr. Není možné se před odvodem skrývat doma. Přes hranici také nemůžou, jakmile vám přijde povolávací rozkaz, ocitnete se v armádní databázi a celníci vás nenechají opustit zemi. A seznamy odvedených se aktualizují každou hodinu.

Kde jsou tihle přátelé teď?

Nikdo z nich ještě nebyl poslán do výcvikového tábora, ale mělo by k tomu dojít tenhle týden. Snažím se je přesvědčit, aby využili všechny možnosti, aby se aspoň vyhnuli odeslání na frontu.

Jaké možnosti to jsou?

V Rusku je velmi vysoká míra korupce. Ne všechno se dá koupit, ale hodně věcí ano. Dá se zaplatit i za to, aby vás neposlali na frontu.

Vy jste povolán nebyl, takže jste mohl z Ruska ujet. Můžete cestu popsat?

Vyrazil jsem z autem z Moskvy a trvalo mi tři dny, než jsem dojel do Vladikavkazu, města nedaleko gruzínské hranice. Tam začalo doslova peklo. Je to zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu. Viděl jsem tam korupci, jakou jsem ještě nezažil, a to jsem z Ruska. První úplatek jsem musel zaplatit na okraji Vladikavkazu, jenom abych mohl vůbec vjet do města. Na okraji města stál policejní zátaras a dopravní policisté pouštěli dovnitř pouze auta s lokálními espézetkami. Kdo ji neměl, musel za vjezd zaplatit 20 tisíc rublů. Není to legální, ale prostě to tak bylo. Další takové zátarasy následovaly - a všude bylo nutné zaplatit. Pak jsem dojel k výjezdu z města a najel na silnici směřující k celnímu přechodu, kde byla řada dalších zátarasů a auta tam tvořila mnohakilometrovou frontu. Vynalézaví místní lidé vytvořili způsob, jak zátarasy obejít, ale byl ještě dražší. Nabízeli postup dopředu ve frontě za 70 tisíc rublů, což jsem využil.

Kolik jste za úplatky zaplatil dohromady?

Dohromady asi 200 tisíc rublů (přibližně 80 tisíc korun – pozn. red). Byly to skoro všechny peníze, které jsem měl.

Když někdo tyhle peníze nemá, tak hranicí neprojede a z Ruska se nedostane?

Tak to úplně není. Já jsem si za své peníze koupil něco jako VIP lístek. Můžete projet i levněji, ovšem pak to bude trvat mnohem déle. Ale i s penězi mně to trvalo dlouho.

Viděl jsem na videozáběrech z přechodu Verchnij Lars Rusy, jak přejíždějí hranici na bicyklech. Ti platit nemusí?

V každém případě musíte zaplatit za vstup do města. Ve Vladikavkazu si pak můžete koupit kolo, ale i to nejlevnější v těchto dnech vyjde na 70 tisíc rublů (30 tisíc korun – pozn. red.). A pak vás čeká třicet kilometrů jízdy do kopce, do hor. Tam pak musíte čekat venku a vydržet v šílených povětrnostních podmínkách, v noci jsou venku čtyři stupně nad nulou a přes den třicet. To není pro každého.  Viděl jsem ženy, jak kolabují v naprosté hysterii, plačící děti- věci, které nezapomenu. Nebyl to hezký pohled.

Jak dlouho vám trvalo dojet z Vladikavkazu přes hranici do Gruzie?

Z prostředka fronty před hranicí, kam jsem se dostal díky úplatku, až na gruzínskou stranu to zabralo v součtu čtyři dny.

Takže jste spal v autě tři noci ve frontě?

Ano, ale spánek se tomu moc říkat nedalo. První noc jsem spal asi půl hodiny, druhou noc asi tři čtvrtě hodiny, třetí noc zhruba dvě hodiny.

Na tak dlouhou dobu v autě člověk potřebuje hodně potravin a vody.

Bez jídla se člověk pár dní obejde, voda byl problém. Koupit ji ve frontě před hranicemi vyšlo strašně draho.

Jak vypadala ruská celní kontrola?

Bylo to překvapivě snadné a rychlé. Jenom mi zkontrolovali pas a dokumenty k vozu. Na nic se mě neptali, nejspíš věděli, že nepatřím k mobilizovaným.

Viděl jste někoho, kdo se musel vrátit zpátky?

Viděl jsem několik lidí, kteří se pěšky vraceli od hranice a říkali mi, že je zástupci armády působící na celnici odmítli pustit ze země. Ale nebylo jich moc, dva nebo tři.

Co jste dělal po příjezdu do Gruzie?

Čekali tam na mě přátelé, kteří emigrovali do Arménie a přijeli mi naproti. Když jsem překročil ruskou hranici, rozbrečel jsem se. Všechen ten stres z přechodu hranice ze mě spadl. Byl jsem šťastný, že jsem pryč z Ruska, a cítil neskutečnou úlevu. Hranici jsem překročil 30. září.

Co jste dělal pak?

Spal jsem asi patnáct hodin v horském městečku Stepansminda, asi čtyřicet kilometrů za hranicí. Je to krásné místo uprostřed hor. Pak jsem pokračoval do Tbilisi, kde jsem strávil dva dny. Poté jsem pokračoval do přístavu Batumi, kde jsem chtěl nasednout na trajekt do Bulharska. To se ale ukázalo jako nemožné, takže jsem musel jet dál autem. Teď jsem v Turecku a asi za dvě hodiny budu v Istanbulu.

Proč jste radši nenechal auto doma a nezkoušel si koupit letenku do Kazachstánu nebo do Istanbulu místo toho martyria na hranicích?

Auto jsem si koupil teprve nedávno, stálo mě hodně peněz a nechtěl jsem ho nechávat v Rusku. Taky jsem si s sebou chtěl vzít hodně věcí.

Plánujete se do Ruska vrátit?

Dokud je Putin naživu, tak ne.

Kde v Bulharsku se chcete usadit?

Rád bych bydlel ve Varně, ale musím pobyt nejdřív legalizovat. Získat pracovní povolení a tak dále. Nejdříve si musím pronajmout byt, abych o ně mohl požádat.

Jak dlouho můžete na základě platných víz v Bulharsku zůstat?

Z Ruska mám vízum kategorie D, které mi umožňuje zůstat 180 dní. Když získám pracovní povolení, můžu získat pracovní vízum platné na tři roky. To pak jde samozřejmě prodlužovat.

Řada evropských zemí odmítá vydávat Rusům víza. Jak to bylo v Bulharsku?

Pokud vím, je téměř nemožné získat pracovní víza z baltských zemí, ale i států jako Polsko, Finsko nebo Švédsko. Ale v zemích jako Rumunsko a Bulharsko je to snazší. Jejich vláda nepoužívá protiruskou rétoriku. Z mého osobního pohledu dělají země v okolí Baltského moře chybu.

Proč?

Hlavně z ekonomických důvodů. Lidé žádající o práci jsou většinou vysoce kvalifikovaní, jsou to programátoři, systémoví administrátoři a podobně. Tedy lidé, kteří prostě chtějí pracovat, platit daně, jsou prospěšní pro ekonomiku.

Některé z těchto zemí ale mají velké ruské menšiny a nechtějí je rozšiřovat. Zároveň mají strach, že se k nim spolu s válečnými uprchlíky můžou dostat agenti ruských tajných služeb…

Když se tam tajní agenti budou chtít dostat, dostanou se tam bez ohledu na tuhle protiruskou rétoriku. Přijedou tam z jiné země, z Francie nebo z Německa. V Evropě nejsou žádné hranice, stačí sednout za volant a jet.

Jaký je váš osobní postoj k ruskému režimu?

Doufám, že Putin zemře, řekněme to takhle.

Byl jste během šesti měsíců války proti režimu nějak aktivní? Chodil jste třeba na demonstrace?

Během posledních dvaceti let byly veškeré možnosti vyjádřit kritický názor zablokovány. Nezávislá média byla zničena, zakázána nebo vyhnána ze země. Navalnyj přežil otevřený pokus o vraždu a teď je ve vězení. Doufám, že lidé, kteří se ho pokusili zabít, jednou skončí před soudem. Nevěřím tomu, že tam jednou skončí Putin. Ale doufám, že všichni, kteří moji milovanou zemi přeměnili na vězení, jednou přijdou o peníze a skončí ve vězení.

Z výsledků veřejného mínění se zdá, že jste s tímhle názorem spíše v menšině, většina Rusů Putina naopak podporuje.

Část lidí ruský režim podporuje. Nerozumím tomu proč, asi jim vymyli mozek propagandou. Nechápu, jak může někdo rozumný věřit všem těm nesmyslům, co běží v televizi. Největší skupina lidí v Rusku si ale podle mě jen chce žít své životy - a nechce, aby je někdo otravoval. Takové lidi jsem nejčastěji viděl na hraničním přechodu Verchnij Lars - a ti už se teď snaží z Ruska odejít.

Vím, co o nás říká hodně lidí v Evropě. Diví se, že nejdeme a nesvrhneme Putina. Ale takoví lidé nerozumí tomu, jak to v Rusku chodí a co znamená tam žít. Tam člověk nemůže ani zorganizovat protest, natož aby inspiroval miliony k nějakému povstání. Když se o to pokusíte, tak si pro vás přijdou; a přijdou si i pro vaší rodinu. Poslední člověk, který to zkoušel, je teď ve vězení.

Zůstávají v Rusku vaši rodinní příslušníci?

Ano, moji rodiče zůstávají v Moskvě.

Nemůžou mít tedy problémy kvůli tomu, že jste odešel?

Pokud vím, rodina má problém, když její člen aktivně vystupuje proti režimu přímo v Rusku. Rodiče byli rádi, že odcházím. Ale taky byli velmi smutní. Už jsou staří, nemůžou a nechtějí odejít z Ruska.

A co vaši přátelé?

Skoro všichni odešli. Jeden do Izraele, protože má židovské předky a může tam získat občanství. Další šli do Srbska, do Gruzie, jeden i do Česka. Chtěl bych vzkázat českým čtenářům, že nejsme všichni špatní. Nesuďte nás za zločiny našeho režimu. Možná jsme se měli snažit udělat proti režimu víc. Mohli jsme vidět, co se blíží. Ale v Rusku máme rčení, že každý je génius, když zná budoucnost. Někteří analytici na nebezpečí upozorňovali a my jsme je možná dost neposlouchali. Možná jsme radši žili své životy bez stresu. Teď se chceme integrovat do života v evropských zemích, jak jen to půjde. Já nemůžu mluvit za každého, ale mě opravdu velmi mrzí vše, co se stalo. Mrzí mě, že Rusko začalo válku. Ale prosím vás, vyberte si za svého vzteku jistého muže uvnitř Ruska.  Tam je ten, který to všechno začal, a nese za zabíjení a válku odpovědnost. Nezavírejte před námi dveře. Věřím, že země, která jednou bude na místě dnešního Ruska, bude žít s Evropou v míru.