Nebála jsem se, věděla jsem, že mám pravdu. Když nás policie vytlačovala, četla jsem jim ústavu

Nakonec jste v roce 2021 v 19 letech skončila před soudem a odešla od něj s trestem domácího vězení na dva roky za to, když jste protestovala u moskevské prokuratury. Co jste u ní dělala?

To se stalo poté, co byl vynesen rozsudek nad skupinou několika opozičně naladěných mladých mužů a žen, soud je poslal za mříže. Do jejich skupiny pronikl provokatér, který byl velmi aktivní a pořád něco navrhoval –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pojďme sepsat nějaký dokument, že je třeba změnit vládu, pojďme si zřídit sídlo a podobné věci, za které pak byli odsouzeni jako organizovaná skupina na hodně let do vězení. Ten člověk byl nasazen od FSB. Byla jsem uvězněním těch lidí šokovaná a vadilo mi, že veřejnost to bere tak klidně, samozřejmě. Ruští občané jsou na represe zvyklí a jejich reakce i na tento případ byla strašně mírná, ve stylu – no ano, to se prostě stává, s tím se nedá nic dělat. Ale já jsem měla pocit, že musím něco udělat, přerušit to ticho, a že to musí být něco velkého, co bude vidět. Nakreslila jsem plakáty a nalepila jsem je na budovu soudu a na budovu prokuratury a postříkala jsem ty budovy červenou barvou, aby to vypadalo jako krev. 

Co ještě vám kromě učení španělštiny pomáhalo psychicky zvládnout jedenáct měsíců ma samotce?

 Jsou tři věci, které bych zmínil. První je moje křesťanská víra, protože vím, že nakonec vše rozhodne Bůh, a ne lidé, kteří si myslí, že ovládají svět. Zadruhé bych řekl, že mi pomohlo mé vzdělání a můj pohled historika. Nikdy jsem neměl ze své historické erudice takový užitek jako ve vězení. Všechny tyhle věci se v dějinách Ruska už staly. Víme, jak skončily, a víme, že vždycky jednou skončily. A třetí věc – před dvaceti lety jsem natočil dokumentární film o sovětském disidentském hnutí nazvaný Zvolili si svobodu. Jedním z lidí, které jsem v tom filmu zpovídal, byl Vladimir Bukovskij, významný sovětský disident a politický vězeň, který strávil dvanáct let v gulagu. Zeptal jsem se ho tehdy na stejnou otázku, jakou teď pokládáte vy mně – co mu pomáhalo přežít, zachovat si rozum ve věznicích, pracovních táborech a psychiatrických léčebnách, kam byl také umisťován. Podíval se na mě a řekl: „Věděl jsem, že mám pravdu.“ Tenkrát mi to znělo jako fráze, ale samozřejmě jsem ji do filmu dal, protože zněla dobře. Teď, když jsem tím prošel, chápu, jak opravdová je a jak důležité je vědět, že máte pravdu. Já věděl, že mám pravdu. Věděl jsem, že skuteční zločinci jsou ti lidé v Kremlu, kteří tu válku rozpoutali, a ne my, kteří jsme ve vězení, protože jsme proti ní a režimu mluvili.

Nedávno jste se při velké výměně ruských špionů zavřených za vraždění a další nelegální aktivity na Západě za politické vězně Vladimira Putina dostal z ruského vězení. Byl jste do něj odsouzen na osm a půl roku za porušení zákona o válečné cenzuře tím, že jste na internetu zveřejnil informace o masakru v ukrajinské Buče. Jak jste se o svém propuštění dozvěděl? Jak ten okamžik vypadal?

Dopředu mi nikdo nic neřekl. Výměna probíhala jako taková speciální operace. Že k tomu může dojít, mě poprvé napadlo, když jeden z představitelů věznice přišel ke mně do cely a vybídl mě, abych napsal žádost o milost. Dost kategoricky jsem to odmítl, řekl jsem, že Putin je válečný zločinec a o nic ho žádat nechci. Bylo to samozřejmě podezřelé, do té doby za mnou nikdo z vedení věznice nechodil a rozhodně nic takového nechtěl. Taky se mi ale honilo hlavou, jestli to není nějaký hloupý vtip.