0:00
0:00
Rozhovor18. 10. 20249 minut

Na podlaze v domku bez vody jsem si uvědomil, jak relativní je pojem pohodlí

Se spisovatelem, textařem a producentem Michalem Horáčkem o sanitkách pro Ukrajinu, bezpečnostních pásech a idylickém výjevu, z kterého mrazí

No ano, znám ty úvahy, že dodávkami zbraní vlastně podporujeme válku. To je nesmysl.
Autor: Milan Jaroš

Znovu se teď rozběhla sbírka na sanitky pro ukrajinské vojáky. Na počátku léta jste dopravoval jednu várku aut na Ukrajinu osobně. Proč jste tam jel?

Řekl jsem si, že je důležité se toho zúčastnit i osobně, fyzicky, když takovou možnost mám. Všude kolem fronty – a bylo to asi dva a půl tisíce kilometrů, co jsme ujeli –, jsou lidé, kteří si zdaleka nejsou jistí, že zbytek Evropy a světa dostatečně vnímá jejich zápas. Takže sdílet to s nimi i tělesně, ujistit je, že víme, co prožívají každý den, je dobré a jsem rád, že jsem to mohl udělat. 

↓ INZERCE

Co na tom bylo dobrého pro vás osobně, zjistil jste něco, co jste o válce nevěděl?

Každý večer, ať jsme přijeli s auty kamkoli, nám udělali hostinu z toho, co zrovna měli. Například ve městě Pokrovsk v Doněcké oblasti, které je velmi blízko fronty a dnes na něj Rusové podnikají intenzivní ostrý útok. Tam nás hostili v takovém domku, velitelství brigády, kde jsme pak nocovali. Řekli nám: je to dobré, máme pro vás místo. A to místo bylo na zemi ve spacáku vedle spousty jiných lidí na podlaze. V té chvíli jsem si uvědomil, co pro koho znamená luxus: pro ně to byl pobyt v domku na podlaze, ve kterém skoro neteče voda, ale máte střechu nad hlavou a jste v relativním klidu. Je to luxus proti zákopu, kde jsou pod přímou palbou, ve vlhké, mrazivé nebo horké hlíně. Tam jsem si uvědomil, jak relativní je pojem pohodlí. 



Tohle spaní na zemi jste po návratu z Ukrajiny glosoval tak, že jste si tam tehdy řekl – no kruci, vždyť mně už není sedmdesát, abych spal na zemi. A to je fakt, je vám už víc a zároveň jste movitý člověk, můžete si hodit nohy na stůl a občas někam poslat peníze na charitu a bylo by to. Tak co vás hnalo na cestu do války?

Moc jsem o tom předem vlastně nepřemýšlel. Jde o to, že je potřeba se v životě na leccos připravit. Třeba studovat, osvojit si nějakou kompetenci, mít nějaký nápad třeba, pak na tom pracovat. Ale to všechno je člověku k ničemu, když nemá štěstí. A já jsem toho štěstí dostal v životě vrchovatě. Potkal jsem vždy správné lidi a ve správnou chvíli. Opravdu vrchovatě – a uvědomuju si to. A tak mám pocit, že je třeba zkusit přenést aspoň trochu té štěstěny zase na jiné lidi. Ti lidé, které jsem tam potkal, nejsou žádní vojáci. Jsou to normální lidi, kteří před válkou byli ajťáci nebo učili zeměpis, muži i ženy, a měli strašnou smůlu. Přepadl je mocný soused. Tak myslím, že je dobré to vlastní štěstí nějak posunout dál. Být s nimi aspoň na chvíli i fyzicky. 

Překvapilo vás tam něco?

Na Donbase je samozřejmě válečná situace cítit nejvíc. Na první pohled tam vidíte, že jste někde jinde. A vidíte to hned na silnici. Tam jezdí kromě vojenských vozidel velká spousta takových jinde už vyřazených rachotin, starých volkswagenů třeba, je to pestrá směsice starých aut a všechny mají cizí značky – estonskou, litevskou, polskou, bylo tam i hodně britských aut s řízením na druhé straně. Překvapilo mě to a dozvěděl jsem se, že i tohle jsou vojenská auta. Že tam zkrátka potřebují a využijí v armádě úplně každé auto. 

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články