Jako konzervativci máme respektovat společenský vývoj a nebýt přesvědčení, že jej silou zvrátíme

Po zářijovém zvolení senátorem jste ve svém podcastu mluvil o tom, že se s řadou kolegů již znáte. Na jedné straně jste zmínil Zdeňka Nytru z ODS, na druhé třeba senátorské duo Daniela Kovářová a Jana Zwyrtek Hamplová. Kdo z nich má blíže ke konzervatismu?

To je trochu neštěstí slova konzervatismus – že zachycuje nejrůznější polohy. Někdy se o kádrech pozdního komunistického režimu říká, že to byli konzervativci, i když to žádní konzervativci nebyli. Ani Janu Zwyrtek Hamplovou za konzervativní političku nepovažuji. Ke konzervatismu, kterému já věřím, má blíž strana reprezentovaná třeba senátorem Nytrou. 

Jaké jsou znaky konzervatismu, kterému věříte?

Je to především jakási umírněnost, která nevěří v násilné změny ve společnosti a chce opravovat jenom to, co nefunguje. Dále je to víra v instituce, které jsou důležitější než lidé, kteří je momentálně reprezentují. A měla by v něm být obsažená i laskavost, proto mám docela velký problém s tím chápat Trumpovu politiku jako konzervativní. To, co předvádí ve vztahu k institucím a polarizaci veřejné debaty, má hodně daleko k laskavosti, kterou si společně s Rogerem Scrutonem a dalšími s konzervatismem spojuji. 

A zmíněná dvojice senátorek tohle podle vás nesplňuje?

Reprezentují to méně než druhá strana, o které jste mluvil. Ale nechci mluvit o jiných politicích. Není mi příjemné hodnotit jiné, nedělal jsem to ani v senátorské kampani vůči svému protivníkovi. 

S pojmem konzervatismus se v poslední době hodně šermuje. Kdo je tedy naopak jeho ideálním nositelem? Takovou jednotkou konzervatismu?

To je druhé neštěstí konzervatismu, ale je to tak i u dalších ideologií včetně liberalismu: že se hodně liší podle místa a času. Je něco jiného být konzervativcem v roce 1790 ve Francii a v téže době Anglii. Stejně tak je něco jiného být konzervativcem ve střední Evropě v 19. století a dnes. Těžko se mi definuje nějaká jednotka konzervatismu. Konzervatismus byl vždycky šikovný v tom, že dokázal dělat kompromisy a aliance. V českých zemích došlo ke spojení konzervatismu a liberalismu už v 19. století, přitom z anglosaského pohledu to bylo nesmyslné. Českým konzervativcům ale nic jiného nezbylo než se spojit s liberály a prosazovat společně české státoprávní požadavky. 

Nebrzdit to, co je stejně normou 

Zdeněk Hřib v rozhovoru konzervativce definoval jako lidi, kteří ostatním mluví do života. Souhlasíte s takovou definicí?

Může se to tak někdy jevit a mnozí konzervativci tomu často propadnou, takže chápu, že to tak Zdeněk Hřib nebo někdo jiný může vnímat. Zvlášť divné to je, když k tomu začnou používat státní nástroje typu trestního nebo civilního zákona. Nicméně i oni reagují na to, když chce druhá strana podobnými nástroji nadiktovat, že vše je povoleno. V mém pojetí tohle konzervatismus dělat nemá, respektive snaží se v tom být hodně opatrný využívá je jen v momentě, kdy je přesvědčen, že jde o společensky sebezáchovný krok. Asi se shodneme, že jsou mantinely, které v zájmu ochrany slabších nemáme překročit, i kdybychom byli sebevětší liberálové – například legalizace dětské pornografie. Ale pak jsou otázky jako registrované partnerství nebo manželství pro všechny. Konzervativci u nich reagují na liberální snahu říkat starým institutům s nějakým účelem, že mají vypadat jinak. Nicméně jde o téma, u kterého sám na sobě vnímám, že se názorově vyvíjím. 

Jak?

Stát – a teď už nejsme u konzervativního pohledu na společnost, ale spíš u role státu vůči ní – má společnost nechat žít v zásadě tak, jak se vyvíjí, pokud nedochází k velkým excesům. Když vidíme, že se něco fakticky stává společenskou normou, nemáme zneužívat zákony státu, aby diktovaly něco jiného. Viděli jsme za covidu, že není zákonem to, o čem prohlásíme, že je zákon či norma. Mohli jsme jako stát zakazovat věci, ale pokud to nemělo společenskou podporu, nefungovalo to. Pokud se společnost posunula v toleranci, typicky neheterosexuálních svazků, měl by být stát hodně opatrný v tom, jestli tomu má bránit. 

Právě manželství pro všechny by spousta lidí označila jako hlavní bod, na kterém se odlišují konzervativci a liberálové. Jak probíhal posun u vás?

Ještě před dvaceti lety jsem byl pevně přesvědčen, že manželství je skutečně jen svazek mezi mužem a ženou. A že jiné svazky nemá společnost preferovat skrze zákonné definice nebo daňová zvýhodnění, protože ve vztahu k manželství to dělal z důvodu ochrany dětí, které v něm vyrůstají nebo mohou vyrůstat. Dnes už v tom zdaleka nejsem tak pevný, protože vidím, že společnost si stejně začala žít jinak i ve vztahu k adopcím dětí nemanželskými páry a děti v těchto svazcích stejně vyrůstají. A v takové chvíli máme jako politici hledat nástroje, jak dostat to, co se děje v šedé zóně, pod větší ochranu. 

Jako příklad vezměme třeba stejnopohlavní pár, který společně řadu let vychovává dítě jednoho z té dvojice. Když se s tím prvním něco stane a ten druhý k dítěti nemá sebemenší právní vztah, byť s ním vyrůstalo v podstatě jako s rodičem, je to špatně. Tohle znamená v mém konkrétním případě proměnu směrem k postoji, že nemáme diktovat společnosti, jak má žít. Netvrdím, že za společností máme povlávat, ale že máme základním způsobem respektovat to, jakým způsobem se vyvíjejí společenské normy, a nebýt přesvědčení, že jsme schopni to zvrátit silově, mocensky, trestně. To se vztahuje například také k měkkým drogám.