Jak jsem si uchoval na samotce rozum? Věděl jsem, že mám pravdu. A učil jsem se španělsky

Ruský opozičník, politik a historik Vladimir Kara-Murza byl ještě před pár měsíci přesvědčen o tom, že zemře v ruském vězení. Byl odsouzen k 25 letům za to, že otevřeně kritizoval válku na Ukrajině a celý režim Vladimira Putina. Nebylo to poprvé, co čelil represím ze strany Kremlu – dvakrát se ho ruský režim pokusil otrávit. Je totiž jeho dlouholetým a významným kritikem. Z pětadvacetiletého trestu za kritiku války proti Ukrajině si stihl odpykat dva a půl roku – 11 měsíců z toho byl v malé cele trestanecké kolonie na Sibiři úplně sám –, než se letos v srpnu stal součástí největší výměny vězňů mezi Ruskem a Západem od dob studené války. Od té doby cestuje po všech západních zemích a jedná s jejich lídry. Při návštěvě konference Forum 2000 v Praze mluvil s Respektem o tom, jak se zvládl ve vězení nezbláznit, ale také o tom, jak by měla vypadat transformace Ruska po pádu režimu Vladimira Putina – k čemuž podle něj nevyhnutelně dojde.

Od té doby, co jste byl v srpnu propuštěn a žijete na Západě, máte velmi nabitý program… 

To tedy ano. Říkám kolegům z naší organizace Free Russia Foundation, že jestli se můj rozvrh po Novém roce nezvolní, vrátím se na Sibiř, protože tam bylo klidněji. Měl jsem tam svých osm hodin spánku a spoustu volného času. To je pochopitelně vtip. 

Máte rád černý humor? 

Ano. Varlam Šalamov, jeden ze slavných spisovatelů, který byl vězněn v sovětském gulagu, napsal, že dokud si vězeň uchová ironii, zůstává člověkem. Ta věta pro mě byla důležitá – ve vězení se prostě musíte smát všemu, jinak vás to zničí.

 Jaké to bylo, být 11 měsíců sám v cele? 

Byl jsem v malé cele, dva krát tři metry, čtyři stěny, jedno malé okno nahoře u stropu s kovovými mřížemi. Lůžko se připevňuje ke zdi každé ráno v pět, kdy zazní budíček. Jediné, co vězeň může dělat, je chodit sem a tam po cele nebo sedět na nepohodlné malé stoličce čnící ze zdi, což nejde dlouho vydržet. Pero a papír jsem mohl mít jen na hodinu a půl denně. A tak většinu času vězeň chodí sem a tam a zírá na stěnu. Pořád sám, bez možnosti mluvit, bez cíle, bez činnosti. Časem si tam s člověkem jeho vlastní mysl začne hrát – zapomíná slova, jména a nakonec začne křičet na stěny. 

V různých rozhovorech jste zmiňoval, že po této zkušenosti již chápete, proč je samotka delší než 15 dní považována OSN za formu mučení.

 Ano, teď tomu skutečně rozumím. Jak řekl Aristoteles, člověk je společenský tvor a potřebuje kontakt s ostatními lidmi stejně jako vodu k pití nebo vzduch k dýchání. Když vás úplně odstřihnou od všech, začnete šílet. Já jsem měl navíc zakázáno telefonovat své rodině – nesměl jsem mluvit se svou ženou ani dětmi. To je stará sovětská tradice, kdy stát netrestá jen politické odpůrce, ale i jejich rodiny. A takhle to pokračuje den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. 

Měl jste nějakou možnost, jak zaměstnat svou mysl? 

Dlouho se zajímám o dějiny sovětského disidentského hnutí, četl jsem mnoho knih a pamětí a osobně jsem znal řadu těchto lidí. Jedna z jejich častých rad byla, nauč se nový jazyk. Tím zaměstnáte mozek a vyplníte ten nekonečný čas. Večer, když pak jdete spát, máte pocit, že jste ten den alespoň něčím naplnili. Tak jsem si vyžádal od správy věznice učebnici španělštiny a naučil jsem se španělsky (knihy si ve vězení půjčovat směl – pozn. aut.). 

Kromě tohoto, co vám ještě pomáhalo psychicky zvládnout tu situaci?

 Jsou tři věci, které bych zmínil. První je moje křesťanská víra, protože vím, že nakonec vše rozhodne Bůh, a ne lidé, kteří si myslí, že ovládají svět. Zadruhé bych řekl, že mi pomohlo mé vzdělání a můj pohled historika. Nikdy jsem neměl ze své historické erudice takový užitek jako ve vězení. Všechny tyhle věci se v dějinách Ruska už staly. Víme, jak skončily, a víme, že vždycky jednou skončily. A třetí věc – před dvaceti lety jsem natočil dokumentární film o sovětském disidentském hnutí nazvaný Zvolili si svobodu. Jedním z lidí, které jsem v tom filmu zpovídal, byl Vladimir Bukovskij, významný sovětský disident a politický vězeň, který strávil dvanáct let v gulagu. Zeptal jsem se ho tehdy na stejnou otázku, jakou teď pokládáte vy mně – co mu pomáhalo přežít, zachovat si rozum ve věznicích, pracovních táborech a psychiatrických léčebnách, kam byl také umisťován. Podíval se na mě a řekl: „Věděl jsem, že mám pravdu.“ Tenkrát mi to znělo jako fráze, ale samozřejmě jsem ji do filmu dal, protože zněla dobře. Teď, když jsem tím prošel, chápu, jak opravdová je a jak důležité je vědět, že máte pravdu. Já věděl, že mám pravdu. Věděl jsem, že skuteční zločinci jsou ti lidé v Kremlu, kteří tu válku rozpoutali, a ne my, kteří jsme ve vězení, protože jsme proti ní a režimu mluvili.