EU si plácla s Čínou a nechá na Bidenovi, aby ji tahal z problémů

Krátce před koncem roku uzavřelo německé předsednictví za souhlasu ostatních zemí EU investiční dohodu s Čínou. Dokument ještě musí schválit europoslanci, už politická shoda ale vyvolala vlnu kritiky. Do debaty vstoupil široce sdíleným textem také slovenský politolog Dalibor Roháč (38), který působí v American Enterprise Institutu. V rozhovoru pro Respekt zpochybňuje, že dohoda přinese Evropě jakoukoli strategickou výhodu a argumentuje, že by si Evropané měli konečně vybrat, co pro ně Čína vlastně je. “Jestli partner, konkurent nebo protivník. Všechno dohromady být nemůže,” říká.

Budeme se bavit o Číně a EU, ale protože žijete ve Washingtonu, nelze se nezeptat na Ameriku. Jaká je ve městě atmosféra po středečním útoku trumpovského davu na Kapitol?

Na ulicích je už klid a situace vypadá pokojně. Ale ty obrázky byly mimořádně šokující a myslím si, že to bude mít dlouhodobý dopad nejen na americkou domácí politiku, ale i na postavení Spojených států ve světě.

Jak přesně?

První otázkou je, co se dlouhodobě stane s Republikánskou stranou, když její část v podstatě volá po zrušení výsledků demokratických voleb. Do jaké míry můžeme očekávat opět eskalaci násilí do budoucnosti, když budou nějaké další těsné volby, řekněme do Sněmovny reprezentantů a do třetiny Senátu v příštím roce. Podle mě můžeme - a příště to může dopadnout i hůř, ale je to otevřené.

A v mezinárodní rovině?

Spojené státy byly tradičně silou, která se snažila propagovat demokracii, svobodu a vládu práva ve světě. Síla Ameriky pramenila z toho, že byla “zářícím městem na kopci”, jak říkával prezident Reagan. To teď bude mnohem, mnohem těžší. Nemějme iluze, že Peking a Moskva nebudou ukazovat středeční obrázky z Kapitolu vždy a všude, když přijde na přetřes otázka demokracie v nějaké zemi. Nedá se také brát za samozřejmé, že Evropané se budou dívat na Ameriku stejně jako dřív - jako na přirozeného lídra, nejdůležitější zemi za stolem. Joe Biden a jeho administrativa budou muset přistoupit pokorně k transatlantickým vztahům. Pokud události ze 6. ledna tohoto roku bereme jako indikaci toho, že na Ameriku nebude možná vždycky stoprocentní spolehnutí, Evropa si bude chtít svoje sázky pojistit jinde. Ukazuje to mimo jiné i dohoda EU-Čína.

Ta se týká investic v obou celcích a vyjednávala se sedm let. Jak byste ji představil těm, kdo o ní nic nevědí?

Je to poměrně úzká dohoda, která má nahradit přes dvacet různých investičních smluv, které existují mezi jednotlivými evropskými státy a Čínou. Důvod, proč se pro ni Evropská unie rozhodla, byl jednak ten, že bilaterální smlouvy poskytovaly rozdílné zacházení jednotlivým státům EU v Číně, a pak se dalo předpokládat, že pokud bude za jedním stolem proti Číně sedět celá EU, vyjedná víc.

A vyjednala? Jaký bonus evropským firmám dohoda přináší?

Předně není úplně jasné, k čemu konkrétnímu dohoda zavazuje EU a k čemu Čínu. Text nebyl zveřejněný, vyjednávání probíhala diskrétně a Čína informace neuvolňuje. Takže jde vycházet pouze z toho, co o dohodě uvolnila Evropská komise a co se objevilo v médiích. A z toho vyplývá, že evropské firmy v Číně budou moci svobodněji podnikat. Dosud například museli mít zahraniční investoři domácího partnera, který byl často napojený na čínský stát, což s sebou neslo problémy v podobě ochrany duševního vlastnictví a dalších věcí - a to nově nebudou muset. Čína také otevřela některé sektory zahraničním investicím včetně automobilového průmyslu nebo finančnictví. Naopak EU nutně neotevřela nové sektory Číňanům, protože ti už dnes podnikají na vnitřním trhu Unie za stejných podmínek jako Evropani. Z tohoto pohledu to možná není až tak špatný výsledek pro evropské firmy a jejich akcionáře, jako třeba Volkswagen nebo Airbus.

Proč možná?

Protože i po ratifikaci dohody Čína nepřestane být totalitním státem a chovat se tak. Čína například každý rok zveřejňuje “Negative List” - seznam, jímž ukazuje, jak liberalizují a otevírají odvětví pro zahraniční investory. A není úplně jasné, který z těch ústupků by Číňané udělali sami a který EU skutečně vyjednala. Samozřejmě všechna odvětví jako tisk knih, média, komunikace a zábava dál zůstávají úplně mimo zahraniční investice, protože sem si totalitní režim nepustí konkurenci. Číňané naopak v Evropě už do médií investují, byl to ostatně případ i České republiky. A je také velká otázka, jak se bude dohoda vymáhat. Z těch zveřejněných shrnutí to vypadá velmi měkce. Čína říká, že třeba nebude využívat nucené práce, ale věřit tomu a považovat to pouhou deklarací za vyřešené by bylo od EU velmi naivní.

Je úkolem a v možnostech investiční dohody dosáhnout například vyšších standardů práce a ochrany lidí?

Ta dohoda neměla za cíl věnovat se otázkám pracovního práva a standardů v Číně, jakkoli to bylo při dojednávání téma. Evropané se ale v tom případě musí srovnat s tím, že podepsali dohodu, na jejímž jednom konci jsou pracovní lágry. Krátce před podpisem Francie oznámila, že ji nepodepíše, pokud nebude obsahovat nějaké záruky proti nucené práci v Číně. Evropská komise tvrdí, že to text teď obsahuje - a Čína přislíbila ratifikovat příslušné konvence Mezinárodní organizace práce (ILO). Je to ale tak vágní, že si nemyslím, že bude Čínu zavazovat k čemukoli konkrétnímu.

Jedno z velkých témat v EU jsou momentálně sítě nové generace 5G, do kterých řada států nechce pustit čínské operátory v obavě ze zneužití dat, špionáže a technologické závislosti na čínském režimu. Vnáší do toho investiční dohoda novou dynamiku?

Z dostupných informací to vypadá, že v této věci pouze přebírá status quo, a tedy nezavazuje Evropskou unii k ničemu novému. Systém celoevropského screeningu investic zůstává a  jednotlivé země mají svá pravidla a svoje politiky v této oblasti. To by se měnit nemělo, což je dobře.

Dohody bylo dosaženo nečekaně ve sledu několika dnů během posledních vánočních svátků. Jak tomu rozumíte?

Tlak na uzavření dohody šel nejvíce z Berlína a nejvíc ústupků na poslední chvíli udělala Čína údajně v automobilovém sektoru. To může být důvodem, proč klíčové země EU tlačily na uzavření v této podobě - považovaly to za výhodné pro domácí byznys. Nechci být příliš cynický, ale myslím, že instinkty kancléřky Angely Merkel ve vztahu k Číně nejsou dobré. A doufám, že ať už po ní přijde kdokoli, bude je mít lepší.

Co přesně máte na mysli těmi instinkty?

Chybí tam pochopení, že ekonomické vztahy jsou zasazené do širšího politického rámce. Náš vztah s Čínou přeci není pouze o tom, jak se daří našim firmám v Číně. Jde i o to, že čínské investice, které míří do EU, nemají, jak je dobře známo, pouze - a často ani primárně - vydělávat peníze pro akcionáře. Nesou politickou agendu. Proto je potřeba se k nim náležitě postavit. Ze strany Angely Merkel je patrné něco, co se mi zdá jako iluze - víra, že se dá separovat ekonomický vztah od  jiných aspektů zahraniční politiky. Že jednoduše můžeme mít režim sankcí vůči Rusku, ale současně jdeme s nimi budovat plynovod Nord Stream II. Že můžeme čínský režim označit za původce nepřátelské dezinformační kampaně proti EU nebo ho kritizovat za internaci statisíců Ujgurů do pracovních táborů, ale zároveň s nimi uzavřít dohodu o vzájemných investicích. Ty věci přitom spolu souvisí a Angela Merkel stejně jako další evropští politici jako by nebyli ochotní to brát jako jeden balík věcí.

To je známý strukturální konflikt mezinárodní politiky, kdy se jednou rukou státy kritizují a druhou se s nimi uzavírá byznys, často z dobrých důvodů. Dělají to i Spojené státy. Donald Trump považoval Čínu za úhlavního nepřítele USA, ale loni na začátku roku s ní uzavřel novou obchodní smlouvu.

To je pravda. Nicméně jedna ta poloha musí převážit. Když se podíváme na evropskou strategii vůči Číně, o zemi se mluví - v oblasti klimatických změn - jako o partnerovi. V případě obchodních vztahů je to náš konkurent a u otázek jako jsou dezinformace nebo bezpečnost dokonce protivník. Všechny tyto tři věci nejdou dohromady, nemůžeme je od sebe při nakládání s tou zemí oddělovat. To nefunguje ani v mezilidských vztazích, že spolu budeme pět minut bojovat, pak to jakoby odložíme a budeme se pět minut objímat. Musíme si vybrat. Jeden aspekt musí dominovat. Jinak nemůžeme vést vůči Číně a obecně jakékoli zemi politiku, která bude dávat smysl.

Vy byste volil jaký aspekt?

Čína je rozhodně konkurent a vyzývatel principů a hodnot, které prosazuje Evropská unie, a touto optikou je potřeba posuzovat i investiční dohodu. Měli bychom se ptát, jestli dohoda unii přináší dlouhodobě něco strategického, nebo nepřináší.

Vaše odpověď je – předpokládám - negativní.

Podle mě je to především velké politické vítězství pro čínský režim. Rok po tvrdém utahování šroubů v Hongkongu, na pozadí vlny zatýkání desítek prodemokratických aktivistů, a tři týdny před inaugurací nového amerického prezidenta si Čína může říct: “Máme to. Máme EU na svojí straně.” Vůči Americe je to trochu podpásovka.

V čem přesně? O dojednávání dohody Američané věděli, na druhou stranu USA při naplňování svých zájmů také nečekají na povolení od spojenců.

Evropané si za vlády Donalda Trumpa stěžovali, že chybí koordinace mezi Washingtonem a EU na téma Číny. Že se Američané ani neptají na názor Evropanů a rovnou konají. Administrativa Joea Bidena ovšem bude mít mnohem konstruktivnější přístup, navíc je známá věc, že pro demokratické země je účelné postavit se režimům, jako je ten čínský, společně. Proto si myslím, že EU měla s dohodou ještě měsíc dva počkat na Bidenovu administrativu.

Pro evropský server Politico jste napsal komentář k evropsko-čínské dohodě a rozporujete v něm převládající tezi ostatních kritiků dohody, že EU je vůči Číně stále naivní. Proč si myslíte, že je teze o naivitě mylná?

Domnívám se, že Evropané dobře vědí, co dělají. Předtím, než nastoupil k moci Trump, zvykli si Evropané na to, že když se ve světě stane něco zlého, tak to řeší Spojené státy - a Spojené státy za to také nesou zodpovědnost. A že evropské zahraničně-politické angažování je skoro výlučně o našich bezprostředních materiálních zájmech, o tom, kolik naši akcionáři vydělají při investování v zahraničí. Načasování dohody mi říká, že se možná Evropané připravují na to, že se vrátíme nazpět do pohodlné éry, kdy zase USA s Bidenem v čele, který pochází v tomto smyslu ze “staré školy”, budou řešit všechny problémy světa - a my si budeme pod americkým bezpečnostním deštníkem spokojeně žít a dojednávat dealy s jakýmikoli režimy. Vztaženo k Číně to působí, jakoby si Evropani řekli, teď dáme trochu našim firmám vydělat, a když se objeví problém, Biden nám pomůže; slíbil to.

Bývalý šéf bruselské pobočky agentury Reuters na váš text reagoval tak, že Peking démonizujete a to by mohlo vést až k ozbrojenému konfliktu mezi EU a Čínou. Zároveň autor tvrdí, že po EU chcete, aby přijala jakousi novou Brežněvovu doktrínu omezené suverenity, když mluvíte o potřebě brát ohled na USA. Co vy na to?

Je zajímavým paradoxem, že obhájci investiční dohody o ní střídavě mluví jako o technické trivialitě, která pomalu nestojí za řeč, nebo jako o posledním kroku, který stojí mezi námi a třetí světovou válkou. Samozřejmě aniž by vysvětlili, jak konkrétně dohoda přináší Evropě strategickou výhodu ve vztahu k Číně, která se za poslední dekádu chová stále agresivněji navenek i dovnitř. Nikdo nezpochybňuje, že EU má plné právo uzavřít dohodu s kýmkoli bez toho, aby si šla do Ameriky pro povolení. Moje otázka zní, jestli je dohoda z pohledu EU samotné rozumný krok - zvlášť když víme, že do úřadu ve Washingtonu za pár dní nastoupí silně proevropský lídr.