Proč by spolu oběti a pachatelé měli mít možnost mluvit

Když jsem před přibližně patnácti lety dokončovala magisterská studia na Právnické fakultě v Praze, řekl mi tehdy Pavel Štern, zakladatel a první ředitel Probační a mediační služby, že každý právník by měl vědět, co je restorativní justice. Asi tehdy netušil, že jeho slova předznamenají mé další směřování a dají význam tomu, proč jsem se rozhodla svůj profesní život zasvětit právu a nalézání spravedlnosti. Dnes bych snad k jeho slovům dodala, že “každý” by měl vědět, o co restorativní justici jde - a co do našeho právního řádu i do fungování celé společnosti restorativní přístup přináší.

Představte si s jistou dávkou zjednodušení následující situaci. Jdete večer po ulici a jste přepadeni. Je vám ukradena kabelka/příruční taška, ve které máte kromě peněženky, mobilu i osobní zápisník, klíče od bytu a od auta, fotku vašich dětí a snubní prsten, který jste si předtím na masáži/kurzu tance/plavání/ve fitku sundali a zapomněli znovu nandat. Byl po manželově babičce/manželčině dědečkovi (ano, zde méně pravděpodobné). Když v šoku přijdete domů, okamžitě z mobilu někoho z přítomných rodinných příslušníků voláte policii, blokujete kreditní karty a netušíte, že jste mezitím přišli i o auto, s kterým máte zítra odjet na rodinnou dovolenou.

Ztráta řady ukradených věcí ve vás vyvolává velkou lítost a značně vám komplikuje běžný život. To však není nic oproti tomu, co vás čeká a pomalu někde ve skrytu duše roste: strach. Nemůžete spát, bojíte se večer chodit ven. Kromě toho vypovídáte na policii. Zpráva o dopadení pachatele ve vás vyvolá naději, že se vám uleví. Úleva se však nedostaví a napětí se stupňuje s tím, když přijde předvolání k soudu, že máte vypovídat jako svědek. Pachatel je nakonec odsouzen a vy doufáte, že to nejhorší máte už za sebou. Záhy zjistíte, že tomu tak není. Spánek se nedostavuje, nálada se nelepší. Nemáte chuť chodit ven, uzavíráte se před světem a máte pocit, že přátelé vám nerozumí. Cítíte se nějak sama/sám.

Podle českého trestního řádu je smyslem trestního řízení nalézt a potrestat pachatele. Ale vy už víte, že tohle vám nepomůže. Proč? Restorativní justice slovy jejího duchovního zakladatele Howarda Zehra říká, že trestným činem primárně vzniká někomu újma a jsou narušeny mezilidské vztahy. Pro trestní právo je důležité určit, jaký trestný čin byl spáchán, kdo je za něj odpovědný a jaký trest mu lze za jeho jednání uložit. Restorativní justice zdůrazňuje, že trestným činem bylo někomu ublíženo a je třeba hledat cesty k nápravě. Tyto cesty by v ideálním případě měly vést jak k náhradě vzniklé újmy a nápravě narušených mezilidských vazeb, tak přispět k uzdravení oběti i pachatele.

Za tímto účelem restorativní justice vytvořila jako svůj hlavní nástroj tzv. restorativní programy, v rámci nichž je vytvářen bezpečný prostor pro to, aby oběť mohla přímo pachatele konfrontovat s tím, co jí on a jím způsobený trestný čin v životě zapříčinil; vyjádřit své emoce, dotázat se pachatele na nezodpovězené otázky („proč si vybrat zrovna mě?“) a získat od ostatních ujištění, že to, co se jí stalo, nebylo správné. Pachatel, který je z bezprostřední blízkosti „nucen“ pohlédnout pravdě do očí: je motivován k převzetí aktivní odpovědnosti za své jednání, nápravě způsobených následků a k uvědomění si důvodů, které ho k trestné činnosti dovedly.

Pro oběť i pachatele slouží restorativní programy jako možnost k transformaci jejich tíživé životní situace, v které se v důsledku trestného činu nacházejí. Pro oba je tu vytvářen prostor, aby to nyní byli oni, kdo opět převezme otěže svého života a dá mu pozitivní směr. Jak pro oběť, tak pachatele představují restorativní programy šanci proměnit to zlé, co pachatel trestným činem způsobil, v posilující životní zkušenost, která není zapomenuta či přehlížena. Naopak je tato zkušenost ve své obnažené podobě vytažena na světlo a proměněna ve zkušenost posilující, která oběti i pachateli dává šanci jít v životě dál - přičemž hybateli takové změny není nikdo jiný než právě oni sami.

Tento pocit je pro oba důležitý. Poškozený již není oběť, která je pasivním objektem trestného činu, ale ta/ten, kdo vlastními silami tuto životní událost překonal. A pachatel není jen ten, kdo udělal něco špatného, ale i ten, kdo se situaci dokázal postavit čelem (ano, není to to samé jako sedět na lavici obžalovaných, klopit zrak k zemi a nechat za sebe mluvit svého obhájce) a dokázal ji dle svých sil a možností napravit.

Účastnit se restorativního programu není jednoduché. Všichni ti, kdo se pro něj rozhodnou, musejí překonávat obrovský strach a další náročné emoce. Je to cesta odvahy, která však v duchu slov australského kriminologa Johna Braithwaita „Crime hurts, justice should heal“ vede zúčastněné k uzdravení ran, které trestný čin způsobil.

Restorativní programy, zejména v podobě mediace, již v České republice máme, ale máme jich málo, jsou dostupné zejména v případech méně závažné trestné činnosti a prozatím není velká naděje, že by se tato situace změnila, byť nás k tomu vyzývají i pro nás závazné mezinárodněprávní dokumenty. Pevně však věřím, že až všichni budeme vědět, co restorativní programy jsou, budeme chtít, aby byly dostupné pro všechny, v každé fázi trestního řízení a bez ohledu na závažnost způsobeného činu.

Nechť pouze a jenom ti, kterým trestný čin vstoupil do života, mají právo se rozhodnout, zda jsou restorativní programy tím, co povede k jejich uzdravení.

Autorka je advokátka a odborná asistentka na katedře trestního práva UPOL