0:00
0:00
Respekt doporučuje14. 7. 201016 minut

Výchova spisovatelů v Čechách - čtěte jejich odpovědi

Lze se naučit spisovatelství a na seminářích o tvůrčím psaní "produkovat" nové autory? Respekt přináší v aktuálním vydání článek o literárních akademiích a školách, které se těší venku i v Česku velké oblibě. Tady níže naleznete odpovědi čtyř českých spisovatelů, kteří, coby mnohdy sami učitelé tvůrčího psaní, se zamýšlejí nad tím, jaký smysl a limity mají podobné "učňovské dílny" pro budoucí autory.

Astronaut
Autor: Respekt

1.) Žijeme v časech knižní nadprodukce. V čem dnes vidíte smysl literárních akademií nebo obecně seminářů tvůrčího psaní?
2.) Objevují se díky literárním akademiím a seminářům tvůrčího psaní originální autoři, nebo se díky nim spíše posiluje průměr?
3.) Co ze spisovatelského řemesla se mohou absolventi seminářů tvůrčího psaní naučit?
4.) Jaké témata si studenti nejčastěji voli? Co je v současném světě zajímá?
5.) Jmenoval byste nějakou autorku nebo autora, který vzešel z literární akademie a zaujal vás svoji tvorbou?

↓ INZERCE

Autor: Respekt

Jiří Dědeček, básník a písničkář

1.) Knižní nadprodukce nemá s tvůrčím psaním co dělat. I na kytaru se lidi stále učí hrát, přestože trh i internet jsou hudbou zahlceny a nikdo to nestačí sledovat. Tvůrčí psaní v ideálním případě vychází z nitra osobnosti a pokouší se zachytit nějaký výsek života, světa, duše. Často jde o proces, který se podobá autoterapii a který nutně na vydání neaspiruje nebo na ně alespoň nemyslí v první řadě. Smyslem tedy je pokusit se zachytit prchavé pocity, myšlenky, zážitky tak, aby sdělení bylo chápáno tak, jak bylo myšleno. Zdá se to být jednoduché, ale je to fuška.

2.) Tu a tam se objeví originální autorka či autor, myslím, že každý rok se najde jedna dvě větší osobnosti v ročníku. Ale posilování průměru je rovněž velmi důležité, mnozí pak odcházejí například do médií, kde snad se vzpomínkou na seminář tolik tu češtinu neprzní…

3.) Říkám vždycky studentům, že ten, kdo nemá talent, se alespoň naučí bezchybně psát milostné a obchodní dopisy. Na Literární akademii Josefa Škvoreckého si mohou pro každý ročník vybrat jednoho ze třinácti lektorů /Daniela Fischerová, Petr Šabach, Petr Borkovec, Radka Denemarková…/ a pochytit od něho cosi z jeho způsobu tvorby. Někteří se věnují povídce, jiní poezii či dramatu, já budu mít od příštího školního roku dokonce seminář o písňových textech.

4.) Velmi často se objevuje žánr fantasy, který se mi zdá být poněkud únavným tématem sám o sobě… Přicházejí k nám většinou velmi mladí lidé bez valné životní zkušenosti, proto se v próze snaží vycházet z děl, která ovlivnila jejich dětství či dospívání. Ale protože každé učení začíná napodobováním, snažíme se je jenom pozvolna skrze gramatickou a stylovou čistotu vést k vlastním tématům. V poezii je to pak posledních několik tisíc let pořád stejné - píší o lásce. A to je správně.

5.) Například Martin Pšenička, lyrický básník, který našel svou vlastní cestu a tvrdošíjně jí kráčel už někdy od třetího ročníku bez ohledu na dobře míněné rady pedagogů… Nebo Jiří Holub, prozaik nadaný dětskou hravostí, jemuž nedávno v Albatrosu vyšla knížka pro děti Kolik váží Matylda.

Autor: Respekt

Radka Denemarková, spisovatelka, překladatelka

1.) Mívám k takovýmto institucím nedůvěru. Talent získat nelze. Psaní si člověk nevybírá, psaní si vybírá člověka. Obecně se vytrácí schopnost „číst“, vnímat svět za slovy. Trh zahlcují texty, které se tváří jako literatura. A tady vidím opodstatněnost takovýchto akademií: učí vnímat širší kontexty, literaturu a jazyk, učí ochutnávat slova, převalovat věty na jazyku, vysávat obsah ze zkamenělé písmenkové škeble. Učí rozpoznávat a interpretovat knihy, které vznikly proto, že napsány být musely, protože za ně autor ručí svým životem. Ti lidé se o literaturu zajímají, budou pracovat i jako redaktoři, překladatelé, novináři, organizovat a vést kulturní akce, jejich kultivovanost a sečtělost je nesmírně cenná. Už to je dostatečný smysl: nejen naučit řemeslo, ale prohloubit umění číst, umění vnímat literaturu, práci s jazykem. Neočekávám, že odtud vzejdou nositelé Nobelových cen. Zároveň nepodléhám klišé, jak má spisovatel vypadat. Slibovat někomu, že se tu stane spisovatelem je podvod. Může se ale naučit podstatné: opracovávat sám sebe, nebát se riskovat, zbavit se ustrnulých představ o tom, jak má literatura vypadat. I já se zbavila mnohých předsudků, studenti obou semestrů obohatili a inspirovali mě. Sešli se tu svérázné a zralé osobnosti, objevovat jejich vnitřní světy bylo dobrodružné. Pro mne jsou spisovatelé sólisté. Ne ti, co se přizpůsobují chóru a nechápou, že sice letí s dobou, ale jejich hlas není slyšet. Dobrý spisovatel je vždycky sólista. A řečeno s Janem Zábranou: „Věděl jsem málem odjakživa, že psaní může mít smysl jenom tehdy, když člověk za ně nečeká žádnou odměnu v životě.“

2.) Originální autoři se neobjevují díky žádným institucím. Ale mohou tu najít oporu v dobách, kdy hledají svůj hlas mimo většinový proud. Protože je literatura považována za zboží a tlačena do jednolitých, očekávatelných forem. Přitom konečně nepřebírá přídatné funkce. Pokud je angažovaná, tak lidsky, svým humanismem. Krizi prožívá literární kritika a teorie: před dvaceti lety bylo snadné počkat si na "knižní čtvrtek" a sledovat knižní trh. Dnes ročně vychází na 17.000 titulů, to už se člověk zapotí, když v této hlušině hledá démanty, těžká práce. Kterou si mnozí usnadňují papouškováním klišé „o krizi literatury“ a přežvykováním starého slovníku. Chtějí z živoucího, přirozeného řádu – pestrého jako život sám – udělat systém, což je vždy cesta do pekel. Zda cosi z dneška přežije, rozhodne se za padesát sto let. Bez nás. Vyznění myšlenky po letech bývá jiné, než když se dostala na papír. A nesmyslné jsou řeči o velkých tématech. Velká témata neexistují, důležité je ne co, ale JAK člověk píše, pak může být velkým tématem vše. Dnes neexistují ikony, které by stály za kácení. Protože se všechno patlá dohromady, recykluje. Ale dobrá literatura se pozná, “musela“ být napsána, ne spíchnuta pro rychlou spotřebu a vřazena do proudu, kde panují výrobky „velkoprůmyslu“ v přepychových vazbách a text je ničím bez image a fyzické přítomnosti autora (Nietzschovo „hrdina mizí, jeho místo zaujímají herci“ neminulo ani literární scénu, jak si povšiml už Sándor Márai). Silná období literatury se poznají až s odstupem. A zavádějící jsou podle mě i neustálé řeči o evropském kontextu… Existuje dobrá a špatná literatura, hranice vedou mezi jednotlivými autory. Zachovat osobní úhel pohledu, zůstat sám sebou, to je princip. Hledání stylu je vlastně hledání jak vyjádřit vlastní „já“. I když vědecké objevy jsou fascinující, stále zůstáváme neznámi sami sobě. Všichni se pohybujeme mezi dvěma body, narozením a smrtí a snažíme se, tento prostor naplnit. A to je jediné velké téma, které evropská a světová literatura má, týká se každého, bez rozdílu. Jsem vděčná za posun ve vnímání role spisovatele… Z různých stran pozoruje a popisuje společenské fenomény, ale není svědomím společnosti, nese odpovědnost jako každý druhý. Ani já nejsem lékař, jsem bolest. Nebezpečný je přístup ke kultuře obecně, redukování života na byznys ve jménu demokracie. Onen důraz na zde a tady, na přítomnost, na horizontální perspektivu. Co chybí, je vertikála, pohled vzhůru. Tady je česká společnost nemocná, a co je horší, odmítá se léčit. I tato témata se studenty promýšlíme, nasvěcujeme kritickým myšlením. První předpoklad úspěchu.

3.) Mohou se naučit dobývat slova a volit odpovídající perspektivu a „plášť“, do kterého obléknou to, co chtějí říct. Pochopit, že chtějí-li zmapovat osudy jiných, musí se pokusit objevit sami sebe. Najít „svůj“ hlas a rytmus vyprávění, který je jim vlastní. Chvílemi se mi zdá, že nám postmoderna zavařila. Snadno se zastírá prázdnota, když se patlá všechno dohromady. Už se o psaní nebojuje, pouze se tráví. Psaní je taky krušná samota. V době masové informovanosti je umělec mnohem osamělejší.Člověk se může spasit jedině sám sebou. V atmosféře životního stylu, který je přes své zdůrazňování individuality, sterilní, se paradoxně nedostává impulzů. Práce spisovatele nemůže být od-do nebo denní penzum stránek někde v ideálních podmínkách samoty. Spisovatelství, které se neodtrhlo od nejvnitřnější podstaty… To je lapání vět, které stav člověka přiblíží pravdě. Není to čekání na osvícení, spisovatel takovým okamžikům připravuje půdu pozorováním, promýšlením, hlubokou vnitřní empatií, vzděláváním se. A pak začnou v hlavě ťukat kladívka hlasitěji a hlasitěji, až donutí člověka sednout a rukou a inkoustem, rukou a klávesnicí protéká proud a nikdo neví, kdy vyschne a nikdo neví, kdo kdy kohoutek zavře. Fakta zdánlivě jasná často zastírají smysl věcí. Na co jsou spisovatelé tak pyšní, vždyť opisují od života. Jsou právem pyšní. Opisují ze svého vnitřního života.

4.) Převažují témata rodinných vztahů. Přitom kontroverzních bodů má doba, ve které jsme uvězněni, plno, nemluvě o historických kontextech. Opracovávají příběh člověka, který už nechce lhát a pohybuje se v několika životních rolích: v roli dítěte, rodiče, dospělého. A zbavit se některé z těchto životních rolí není v žádném případě jednoduché, zvláště odtrhnout se od rodičů a stát jim tváří v tváří jako rovnocenný partner: tento krok má své podivuhodné následky pro všechny. Hrdinové jsou pod velkým tlakem, způsobeným pocitem vlastní nemohoucnosti, hledají únik ve vzpomínkách a představách. Jsou to často texty plné drsné ironie a něžné tíživosti. Čtu jejich texty a životy obezřetně. Samozřejmě je tu i narcistická sentimentalita a koketérie užvaněnosti. Ale ty stránky by měly být teplé, živé… Než naleznou odstup a přejdou k stylizované realitě fiktivního prozaického příběhu, který se od nich oddělí a bude si žít svým životem nezávisle na autorovi (ale i tak „existují obsesivní, repetitivní slova užívaná spisovatelem, která o něm vypovídají více než všechna fakta shromažďovaná trpělivými životopisci“). A studenti inspirovali i mě. Napsala jsem divadelní hru „Spací vady“ mimo jiné i o 
tom, co dnes znamená psát, co dnes znamená být spisovatelkou, jak lze dnes literaturu vnímat.

5.) Jana Šrámková, ta na sebe na sebe upozornila svou novelou Hruškadóttir (2008), za niž získala Cenu Jiřího Ortena. Ivana Myšková, spisovatelka a především nesmírně empatická a sečtělá novinářka Českého rozhlasu, kde pro stanici Vltava připravuje kultivované rozhovory a pořady o literatuře.

Autor: Respekt

Ivona Březinová, spisovatelka, vedoucí Katedry publicistiky a tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého

1.) Knižní nadprodukce? Obávám se, že zažíváme nadprodukci v mnohem širším slova smyslu. A právě proto je tvůrčí činnost jednotlivce tak důležitá. Schopnost sebevyjádření umožňuje úspěšné přežití právě ve světě zahlceném nadprodukcí. Kurzy tvůrčího psaní jsou cestou, jak tuto schopnost rozvíjet a kultivovat. Studium na Literární akademii je pak odrazovým můstkem pro ty, kteří to se psaním myslí vážně a mají potřebu se svým sdělením vycházet na veřejnost, ať už jako spisovatelé, básníci, dramatici, scenáristé, kritici, redaktoři nebo třeba pracovníci v PR agenturách. Literární akademie jim totiž poskytne komplexní vzdělání, které pro svou další činnost budou potřebovat. Nadání je jedna věc, bravurní zvládnutí řemesla věc druhá. Bez talentu to nejde, ale právě proto se studentem Literární akademie stává ten, kdo projde talentovou zkouškou. A talentovaným lidem je pak umožněno, aby své nadání na škole systematicky rozvíjeli pod vedením špičkových vyučujících a renomovaných spisovatelů, básníků a dramatiků.

2.) Literární akademie koncentruje lidi podobného zaměření a s jasnou touhou uspět na literárním poli. Ale co student, to přece jen jiná osobnost, často velmi svá a originální. Prostředí na škole je tedy zcela jistě stimulační, zdravě konfrontační a soutěživé. Tím, že se na seminářích tvůrčího psaní navíc setkávají studenti různých studijních ročníků, a tedy i rozdílných znalostí a zkušeností, přináší to celou řadu podnětů a originálních nápadů, které je možné vyzkoušet, prověřovat a následně realizovat, často i při týmové práci. Nepředpokládejme ovšem, že ze všech absolventů se stanou spisovatelé z povolání. Spisovatelské ambice mají mnozí, jejich kvalitu však prověří čas.

3.) Koncepce bakalářského i magisterského studia na Literární akademii je postavena tak, aby došlo k těsnému propojení teoretického a uměleckého vzdělání, které absolventům umožňuje široké uplatnění v praxi. Je třeba zdůraznit, že kromě oboru Tvůrčí psaní a publicistika, je možné zde studovat i Komunikaci v médiích. V navazujícím magisterském studiu pak škola kromě oborů Tvůrčí psaní a Komunikace v médiích přináší i specializaci Redakční práce a Literatura faktu. Škála předmětů je natolik pestrá, že absolventům opravdu dodá široký teoretický přehled. Namátkou jmenujme například kulturní antropologii, stylistiku, bohemistiku, genologii, literární vědu, rétoriku, psychologii, ale třeba i dějiny kinematografie a divadla. Studují se zde televizní a rozhlasové formáty, velký důraz je kladen na současný český jazyk, ale i na angličtinu a další cizí jazyk, protože absolventi by měli být schopni fungovat minimálně v evropském kontextu. Co se týká přímo tvůrčího psaní, mohou si vyzkoušet tvorbu nejrůznějších literárních druhů a žánrů, a to od vzniku prvotního nápadu až po realizaci tištěné knihy.

4.) Témat je hodně, nemyslím si, že by některé výrazně dominovalo. Náplň semináře každoročně stanovuje každý z lektorů sám na základě svého zaměření, což neznamená, že studentům není poskytována dostatečná volnost. Jde o to, aby vznikl impuls, který nastartuje kreativní schopnosti každého studenta a podnítil i překračování stanovených mantinelů v duchu autorské originality.

5.) Neoddiskutovatelným faktem je okolnost, že naše absolventka Jana Šrámková získala ještě v době svého působení na škole Ortenovu cenu. Její prvotina Hruškadóttir je opravdu text, který si toto ocenění zaslouží. Ale můžeme jmenovat další úspěšné autory. Jiřího Holuba, jehož poetika je zacílena především na dětské čtenáře, které zaujme jim blízkou formou a humorem, s nímž dokáže namířit i na závažná témata. Vydal už dvě knihy, k nimž se připravují i cizojazyčná vydání. Nerada bych opomenula i úspěšného Ladislava Karpianuse, Zuzanu Frantovou, Kateřinu Hejlovou, abych jmenovala aspoň ty ze své líhně. Ale talenty se vyskytují i v oblasti mediální tvorby, jak o tom svědčí filmy Jana Látala, Jana Králíka či Adély Sirotkové. Myslím, že těch jmen už je víc a je potěšitelné, že počet absolventů, na které můžeme být hrdí, přibývá.

Autor: Respekt

Antonín Bajaja, spisovatel

1.) Odpovím v žertovném duchu. Po čtrnácti letech vedení seminářů tvůrčího psaní samozřejmě nemohu naivně tvrdit, že výukou lze produkovat spisovatele. Kdyby tomu tak bylo, záplava literátů by literaturu zadusila. Povodeň knížek by spláchla nakladatele, knihkupce, čtenáře i samotné spisovatele. Sledováním beletrie už by se nemusel nikdo zabývat. Jako svěže napsané scifíčko by tato hypotéza mohla být součástí léčby pro grafomany. Zabránit takové povodni – i v její elektronické podobě – by šlo jedině zavedením akademií, seminářů a kurzů tvůrčího čtení, o nichž hovořím už léta. Musely by vychovávat tisíce absolventů, kteří by s nadšením knihy nejen četli, ale i kupovali. Dál si tu myšlenku netroufám rozvíjet. Platí hlavně pro „malé“ jazyky jako je čeština.

2.) Mé semináře jsou postaveny tak, aby studentky (těch je převaha) a studenti chápali psaní jako proces, který je může přemýšlením nad kompozicí či stylem literárního textu zdokonalit. Během osvojování toho procesu, a zvlášť po jeho zvládnutí, pak snadněji pronikají slovy do slov, větami do vět, myšlenkami do myšlenek. A aniž by se nutně museli v budoucnu stát autory zvučných jmen, bude se jim nabytá zkušenost hodit v jakémkoli povolání.

3.) Například se dozví něco o logice příběhů, o jejich konstrukci, gradaci, pointě. Anebo jak je nezbytné společně s dějem a jeho atmosférou tvořit živoucí postavy. To vše se dá vyčíst z mnoha příruček, nehledě ke knihám (spisům) všech možných autorů, antickými klasiky počínaje. Jenže osobitý styl, který je nedůležitější, ten už musí mít adept v sobě. Snad od narození. Musí ho umět ze sebe dostat. Má role šéfa semináře je v tom, abych na to každého upozornil. Dál musí „nešťastník“ pokračovat sám, protože napsání dobré knížky je především dřina. Myslím si, že ji lze překonat i bez odborné literární přípravy, ale ta autorovi určitě pomůže k řemeslné zručnosti. K nadhledu. K tomu, aby využil podnětů svých předchůdců, aby dokázal vtisknout běžným postupům jiskru originality.

4.) Převažují milostné vztahy, boj dobra se zlem a neurčité tajemno až mystično. To vše podáno na způsob fantasy, navíc v mnoha nuancích tohoto módního žánru: v kombinaci se sci-fi, thrillerem, gotickým románem. Sem tam se vyskytne nějaká parodie. Typicky realistické příběhy jsou v menšině, a když už se nějaký k mé radosti a úlevě objeví, následuje zklamání, většinou jde o pouhý popis bez hlubších souvislostí a pointy, dialogy jako by kopírovaly klišé televizních seriálů. Taky mě překvapuje, jak mnoho textů se zabývá myšlenkami na sebevraždu anebo jiný únik někam pryč. Cítím z toho bezmoc, stávám se spíš účastníkem psychoterapie než čtenářem, ale snad to i trochu souvisí s postupným odtrháváním „dětí“ od rodičů a domova, s nalézáním vlastní cesty. Navzdory řečenému mám radost, že jsem mezi studenty poznal i nesporné talenty. Někteří už publikují, s několika si i dopisuji.

5.) Je to moje chyba, ale nemohu jmenovat nikoho. Taky už nestačím všechno sledovat a nevím, jestli má někdo z mladých autorů nějakou literární průpravu. Až na jednu výjimku. Nedávno se mi svěřila redaktorka ČRo 3 Ivana Myšková, že připravuje k vydání svoji prozaickou prvotinu. I. M. je absolventkou Literární akademie Josefa Škvoreckého a zavzpomínali jsme si na předčasně zemřelou Alexandru Berkovou, protože ta nebyla jen výbornou českou spisovatelkou, ale i pedagožkou.
Co se týká absolventů mých seminářů, někteří se zatím uchytili v žurnalistice jako editoři, redaktoři či občasní přispěvatelé. Pár z nich působí v humanitních oborech (muzea, školství). Jednomu (Petru Odehnalovi) už vyšla básnická sbírka, dvě historické studie, vydává časopis Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka a občas píše literární recenze do různých časopisů (mj. Tvar a Host). Asi pět absolventů se uplatňuje na internetu. Například Jiří Charvát tam publikoval několik povídek a básnických hříček.

 Článek "Zkritizuj sám sebe" o seminářích tvůrčího psaní z Respektu 28/2010 najdete zde.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články