Rytíř Jan - esej o Janu Balabánovi a jeho texty
Martin M. Šimečka: Za Janem Balabánem (29. 1. 1961–23. 4. 2010)
Zavolal jsem mu na mobil, ale když to zvedla jeho paní, pochopil jsem, že je to pravda. Jan prý ráno ležel, jako když spí, ale byl mrtvý. Co to bylo za tíhu, že ho zabila? Vléval svým postavám tolik života, že pro něj už nezbyl?
Když jsem se brodil Googlem, vyrážely na mne věty o Balabánovi jako o autorovi, který psal existenciální povídky o ztroskotancích a outsiderech v mezních životních situacích. Jinými slovy – jako kdyby se zabýval jen nějakým podivným výběžkem bytí, slepými odbočkami života, o němž my ostatní přece víme, že zpravidla teče širokým řečištěm spokojené všednosti. Není divu, že se vůči těmto – jakkoli pochvalným – šuplíkům ohrazoval („moje postavy nejsou žádní kriplové“). Věděl, že my všichni do jednoho jsme postavami z jeho knih, všichni jsme ztroskotanci a každou vteřinu jsme v mezní situaci, jen si to, na rozdíl od něj, odmítáme přiznat.
Jan Balabán není jen jedním z nejlepších českých spisovatelů, on je také jedním z mála skutečných rytířů české literatury. Narodil se do režimu, který literaturu ze strachu před sílou slova umrtvil a pokořil a Balabán odmítl s tím zvěrstvem mít cokoli společného. Jenže v okamžiku, kdy byla osvobozena a on mohl veřejně publikovat, začala psaná slova ztrácet na významu. Filozof Vilém Flusser (původem z Prahy) už v roce 1987 viděl nástup digitální éry a dospěl k závěru, že „je třeba očekávat zánik psaní, neboť vzniká nové vědomí, které ke svému vyjádření vyvinulo nealfanumerické kódy a gesto psaní prohlédlo jako absurdní akt“.
Od devadesátých let se spisovatel – na rozdíl od slavných a vlivných předchůdců – stává ztroskotancem, který má jen dvě možnosti: jít hrdě se svou kůží na čím dál lhostejnější trh, anebo ji na tom trhu prodat pod čím dál nižší cenu. Balabán si jako skutečný rytíř, jenž, věrný svým zásadám, jde do prohraných bitev, zvolil první možnost.
A jak vysoko si přitom tu svou spisovatelskou kůži cenil! Jeho texty mají dokonalou architekturu, jejíž klenba drží každým slovem – nelze z ní vytrhnout jediné. Když jsem však opět pročítal jeho sloupky v Respektu, ozářen jasností jeho vět a myšlení jsem si uvědomil zvláštní věc: ty rytířské texty jsou obranou slabých a bezmocných před světem, který „už není ani pro lidi, natož pro slimáky“ („Kam to lezeš, slimejši?“ zoufale volá autor na „kousek obživlé čokolády“, šinoucí se pod kola aut „po staré slimáčí cestě, která tu byla dávno před touhle silnicí“).
Balabán svými sloupky v tomto časopise oživil v Česku už téměř opuštěnou tradici spisovatele-intelektuála, který se staví na stranu „zbytečných“ – od kuřete z velkochovu visícího z mříže náklaďáku („nesmím si moc připouštět, že umírá, abych nemusel vědět, že umírám taky“) až po Romy („bez těch k… černých je u nás v domě konečně pořádek. Je tu tak čisto, že by se tu dalo z podlahy žrát. A taky se tu z podlahy žrát bude!“).
Když jsme se loni v létě poprvé potkali (stavil se v redakci) a šli na pivo, díval jsem se na jeho velké dělnické ruce, které tahaly z krabičky jednu cigaretu za druhou, pozoroval jeho živou tvář a energií nabitá gesta a řekl jsem mu, že všem v redakci se nám jeho texty moc líbí. Byl to ostych, který mě donutil říct tuto banalitu místo toho, abych mu řekl, že jsem nezřízeně pyšný na to, že jsem ho před čtyřmi roky oslovil, aby psal pro Respekt, a on že souhlasil.
Bohužel, už nenapíše žádné další věty, jako například ty o rorýsovi: „A tu jsem v prstech pocítil jeho srdce, tlouklo, jako by mělo rozbít ten malý pevný hrudník letce. Jeho srdce tlouklo tak urputně a mocně, že se mi nechtělo myslet na to moje.“ Byl to rytíř a ti, jak známo, jsou nenahraditelní.
Martin M. Šimečka
Texty Jana Balabána psané pro Respekt:
Další texty najdetezde.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
