Socka

Nad silnicí se válí první podzimní smog. Čtyřmi proudy ujíždějí těžké mechanismy a mezi nimi křehká osobní auta. Nedá se to přejít jinak než na zelenou. A tak jdeme po zebře proti sobě a bojíme se, že ty třicetitunové bestie nedobrzdí. Na druhé straně jsou zahrady. Cínie, chryzantémy, astry, jiřiny. Podzimní květiny září v šedém vzduchu. Autobusová zastávka. Máme pár minut, než nás odvezou. Chlap s rukou v sádře. Loket. Asi jede na středisko. Druhý černý jako kus uhlí drží v ruce jízdenku, jako by říkal, jsem slušný člověk, platím. V zahradě u zastávky jsou hrušky nalité a těžké jak ňadra zralých žen.

Ale něco tu ty naše ranní touhy ruší. Přešlapuje tu mladý muž ve skoro padnoucím tmavém obleku, se skoro dobře uvázanou kravatou, na nose skoro drahé brýle, v ruce kabelu se skoro dobrým notebookem. O. k. Ale jako smrad ze dveří od chlíva z něj sálá víra, že to všechno už za krátký čas bude mít úplně dobré, na úrovni! Jenom ho teď strašně mrzí, že tu stojí na zastávce autobusu s takovými lidmi. On sem přece už nepatří!

Jsem drzý a zeptám se: Ty nemáš auto? Dívá se stranou. Povýšeně a poníženě zároveň. Odkud jsi? KPMG? Pricewaterhouse- Coopers? Deloitte and… Kdepak, ty tak někde držíš tašku nějakýmu blbýmu pracháčovi a doufáš, že jednou budeš jako on. Hledím na něj jako na preparát a říkám si, kolik takových nasměrovaných, motivovaných, nevidících a neslyšících mládenců jsem viděl z tlumočnické kabiny? Kolik jejich nasměrovaných, motivovaných a debilních prezentací prošlo mýma ušima, mozkem a mluvidly? A tenhle rigidní hoch kouká stranou a věří ve svůj úspěch. Jsem drzý, a tak se ptám: Čekáš na autobus? Podívá se ještě více stranou. Co mu dovolí krční páteř. Dovolí mu dost. Je flexibilní. Chci se ho zeptat, jestli ví, že nasměrovaní, motivovaní, nevidící a neslyšící debilové s notebooky plnými nefunkčních finančních modelů páchají teď na světě největší zlo? On to cítí a kroutí se. Nemá ani tak strach, že dostane přes hubu, ale že by se s tou rozbitou hubou nemohl setkat se svým šéfem nebo s klientem. Potí se jak ty dveře od chlíva. Mohl by to být můj syn. Hezký chlapec. Čeká, až to přejde. A ono to přejde.

U zastávky zastaví skoro dobré auto. Takový lepší černý fiat. Staň se! Šéf nebo kolega ho přijel nabrat. Motivovaný hoch naskočí, div se nepřerazí, jen aby nemusel už ani vteřinu zůstat s těmi sockami na zastávce autobusu.

Příští týden píše Petra Hůlová.