Finanční emoce

V sedmé třídě základní školy ukradl jeden můj spolužák druhému v šatně z kabátu dvacet korun, byl však vyzrazen a okradený mu dal přes hubu a peníze mu vzal. Okradený zloděj pak brečel v šatně. Bylo mi ho líto, myslel jsem, že brečí studem. On mi však mezi vzlyky sdělil, že oplakává tu ztracenou dvacku, která už přece byla jeho. Tehdy jsem začal chápat, co jsou to finanční emoce.

„Jak to splatíš?“ zeptal se můj přítel své sestry, která ač vrátná v Tesku s příjmem osm tisíc si vzala statisícovou půjčku na domácí kino, vodní postel a podobné nesmysly. „No přece, když mi to dali, tak oni asi vědí, oni by mi to přece nedali, kdybych to nemohla splatit,“ odpověděla ta „prostá“ žena. To je finanční víra.

„Kolik činí váš příjem?“ ptala se paní u leasingové přepážky v obchodě s elektronikou skupinky typických obyvatel ghetta, kteří si kupovali placatou televizi za sedmdesát tisíc. „Já mám tři a půl,“ odpovídá matka či babička. „Ale ještě máš patnáct set na byt,“ připomíná dcera. „A já mám ještě dva tisíce sociálku,“ dodává hrdě muž, který je snad syn nebo zeť a houf dětí už se radostně sápe na barevnou krabici. „Tak to budu potřebovat dva platné doklady,“ požaduje leasingová úřednice striktně a bystře opisuje z občanek závazná data. „Proč jste jim to vůbec prodala?“ ptám se jí vzápětí. „Vždyť to nemohou splatit.“„To je politika naší firmy, pane!“ odpověděla mi mladá elegantní žena s hrdostí. To je tedy finanční politika, s lichváři a exekutory v zádech.

Kdyby to byla jen „politika“ jedné pochybné uvěrové společnosti. Ono se zdá, že se tahle politika v posledních letech stala politikou světovou. Tehdy se finanční manažeři halasně zaklínali racionálními zákony trhu, které vedou k permanentnímu růstu. Měli své predikční modely, ratingové společnosti objektivně hodnotící hodnotu peněz. Dnes nám tichým hlasem říkají, že ekonomika podléhá emocím, že je záležitostí finanční důvěry, finanční víry, která, nikdo neví proč (!), selhává a je třeba ji oživovat infuzemi. Možná by v tom finančním světě prospělo méně víry a více zdravého rozumu: že stromy nerostou do nebe nebo že politika dělání blbců z lidí se dlouhodobě nevyplatí. Zkrátka nazývat věci pravými jmény. Jenomže, čemu by pak dospělí lidé s inteligencí třináctiletých chlapců plačících nad dvackou, na kterou už „dosáhli“, a teď jim ji berou, měli věřit?

PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE → PETRA HŮLOVÁ