V minovém poli

Jan Balabán

(1961) se narodil v Šumperku, vyrůstal v Ostravě. Vydal povídkové knihy Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004), Jsme tady – Příběh v deseti povídkách (2006), romány Černý beran (2000) a Kudy šel anděl (2003, druhé vydání 2005) a scénář komiksu Srdce draka (2001).

Tvrzení, že Milan Kundera v padesátých letech udal Miroslava Dvořáčka SNB, nelze v této chvíli považovat ani za potvrzené, ani za vyvrácené. Jisté je, že byl týrán a dlouho vězněn jeden člověk, jeden z tisíců v těch letech.

„Tehdy jsme tomu věřili,“ slýcháme často od lidí, kteří, podobně jako Milan Kundera, v mládí budovali komunismus a pak zakusili jeho zlo. Patřím ke generaci, která brala rozum v sedmdesátých letech, tehdy se už ničemu nevěřilo, jen se ustupovalo „politické realitě“. Proto nám taková vyznání víry zněla divně. Ptali jsme se, proč se po válce v jinak bezvěreckém Československu tolik věřilo ideologiím?

Krajiny, kterými prošla válka, jsou zamořeny minami a země, kde vládla totalita, levá či pravá (Česká republika i Chile), jsou zamořeny starými hříchy s totalitní mocí. Čin, jaký je teď připisován Milanu Kunderovi, vzbuzuje otázky dobového kontextu. Nebylo udání vojenského zběha a emigranta vlastně povinností věřícího komunisty? Byl ten, kdo letce udal, v té době tak věřícím komunistou, aby jeho víra mohla jeho čin „ospravedlnit“? Měl jiné pragmatické důvody, nebo se jen bál neudat? V osmdesátých letech bychom udání zběha a emigranta považovali za odporné práskačství a kolaborantství, ale v roce 1950, v době, „kdy tomu ještě věřili“? Tak jaká je pravda o tom činu? Existuje vůbec?

Obavy z pravdy

Miny jsou skryty pod zemí, hříchy s mocí za hradbou mlčení a zapírání. Každý člověk si s sebou nese něco, na co by rád zapomněl, nebo na co dokonce zapomenout dokázal. Novozákonní příslib, že vše skryté bude jednou vyjeveno, nás ujišťuje, že naše trápení s utajováním je marné. Proč tedy trváme na mlčení a tlustých čarách za minulostí? Zřejmě z nedůvěry ke společnosti, v níž žijeme. Důvodně se obáváme, že nás naši bližní po přiznání viny roztrhají na kusy. Pravda, která by měla přinést pokání a očistu, přináší štvanici a zavržení ze strany těch, kteří své hříchy nepřiznali nebo se za ně vůbec nestydí. Proto se bojíme pravdu o sobě vyslovit. Kategorické odmítání pravdy je vlastně negativním důkazem její existence. Víme přesně, co si v nemilosrdné společnosti netroufáme vyslovit.

Milan Kundera odpovídá, že je to lež, manipulace – „atentát na autora“. Ale to se ocitáme jen v další pasti. Víme, že vinu popírají vinní i nevinní. Obě možnosti – lež autora i křivé obvinění – jsou hrozné. Jisté je jen to, že letec se sám neudal, všechno ostatní je podminované potenciální lží, a to je naše dědičné pole, na kterém musíme žít.

Vězněný letec a jeho udavač, ať už jím byl kdokoli, jsou typickými postavami doby, kdy se většina našeho národa oddala víře ve stranu, která má pravdu, i když ji nemá, a novému kultu založenému na třídní nenávisti. Tak jako byla druhá světová válka pádem celé Evropy, tak byl nástup komunismu u nás pádem celého národa. Období pádu přinášejí tragické příběhy. Spisovatelé o nich píší, ať už byli jejich aktéry, oběťmi nebo jen svědky. Vždycky jsme u toho byli, protože lidé přece nejsou „osamocené ostrovy“. Proto se nemusíme ptát: „Komu zvoní hrana?“ Vždycky nám!