B-52

Hrozní andělé, kteří bděli nad naší budoucností

Kdo viděl v lese vlka nebo jen lišku, a chvíli o tom přemýšlel, musel pochopit, že dravec je tak statný a sličný také proto, že alespoň jednou za tři dny zabije, roztrhá a sežere živého tvora. To je krása vlka. Můj pes žije díky tomu, že mu do misky sypu granule vyrobené z těl tvorů, které zabili predátoři lidé a vygranulovali je z bůhvíjakého živočišného svinstva, které se tu někde mele a kombinuje a vydává za dobré a správné jen pro větší zisk v době hubených zisků.

Pojďme ke skutečnému nebezpečí, které nás osloví, až když uvidíme skutečného predátora. Naposledy se mi to stalo na letišti v Římě v letech vlastně nedávných. Na jedné straně tranzitní haly bylo zahuštění lidí, tak jsem se tam také šel podívat. Všichni ukazovali jedním směrem, bylo to něco mezi senzací a strachem, takové evropské pohnutí, kde se sráží zbabělost a odvaha. Mezi bílými a stříbrnými civilními letadly tam seděl stroj na zabíjení lidí, B-52, z vrchu khaki kamufláž, zespodu černá. Stroj pro noční nálety. Tenhle pták se mezi civilními letadly vyjímal jako orel mezi kachnami. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím, a dopočítat se, že má skutečně osm proudových motorů a břicho, které pojme vagony těch nejhroznějších bomb. Tenhle stroj zabije město. Létaly tehdy na Irák, a já dodnes nevím, jestli to bylo správné. Tohle letadlo mělo poruchu, jinak by přistálo na americké základně v Itálii a civilnímu světu by se nikdy neukázalo. A teď tu sedí mezi airbusy a OK číslo 25.

Hrůzostrašné americké letadlo! Můj kamarád letecký historik jím pohrdá, říká, že to je na rozdíl od liberatoru a dalších skvělých dávných strojů jen tahač na bomby a zajišťovaný z výšky neporazitelnými stíhačkami, funguje spíš jako „přesluhující hrozba“. Nic nového v letectví.

V letectví ne. Nevím, co dnes mají Američané, nebeské rejnoky stealth a ještě něco horšího? Co mají Rusové, něco většího a silnějšího než AN Mria? Ale co to znamená v politice a v životě? Jsem rád, že jsem takovou bestii konečně viděl. Že jsem se otřásl hrůzou z její síly i z jejího nesmyslného designu. Tohle nemohl zplodit racionální mozek leteckého konstruktéra! Právě, že nezplodil.

Nežili jsme v rozumném světě

Třicet let života jsem prožil v režimu, kterému vládli lidé, kteří to se mnou, ani s mou rodinou, ani s mými bližními a bratry, ani se svými soudruhy nemysleli dobře. Nechce se mi o nich vůbec přemýšlet v intencích jejich filozofie. Zažil jsem vládu zlých lidí, komunistů, kteří udržovali své bližní v poměrně přijatelném otroctví, jen pro své vlastní výhody a strach z jiných silnějších komunistů, z nichž nikdo to s tím lidem dobře nemyslel. Ten systém byl podobně hnusný jako design bombardéru B-52. V rozumném světě by takovýto létající stroj nikdo nepostavil. Ale my jsme v rozumném světě nežili.

Náš prezident Gustáv Husák byl svými soudruhy devět let vězněn, a pak se stal jejich vůdcem. Řádem Klementa Gottwalda, za kterého byl původně odsouzen k smrti, Husák dekoroval své zasloužilé soudruhy a snad jím byl dekorován i on sám. Jeho dlouhé polibky se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem musely být pro tohoto lidi nemilujícího a zahořklého noblesního právníka vskutku hnusným sebeponížením. A podobným ponížením a zároveň touženou mstou na tom blbém lidu, kterým vždycky pohrdal, pro něj byla i vláda, během níž jako zručný chirurg „umně voperoval srdce Evropy zpět do prdele Sovětského svazu“, jak pravil jeden starý vtip.

To, že tihle soudruzi, Brežněv, Husák, Honecker, Kádár, Jaruzelski, Žikov, Castro a další, si mohli jen lhát o vítězství světového proletariátu a dlouze se líbat na červených kobercích na letištích svých hlavních měst a nic víc, to, že se neuskutečnil žádný pochod na Západ, ani žádné globální vítězství pracujícího lidu vedeného svou revoluční avantgardou, bylo dáno také tím, že se všichni tihle vůdcové a jejich generálové třásli v děsu před představou, že by se nad jejich „neporazitelnými lidovými armádami“ mohl ozvat hluboký tón osmi motorů bombardérů B-52 nesoucích jaderné bomby. Na tohle nikdo neměl. Tady žádná lež nepomáhala. Letadlo, které bylo vytvořeno pro potřebu globálního odstrašení, zachránilo čas mého dětství a mládí od světové války spolu s dalšími válečnými stroji a raketami na obou stranách světa, které přišly později a byly stejně nelidsky nezobrazitelné jako B-52. Toto byli andělé bdící nad naší budoucností. Hrozní, tak jak vypadají dodnes. A proto náš věk dobrý není.

Když se v noci probudím a nechce se mi spát ani bdít, když mi dochází, že na tomhle koutku světa bude dobře, až vymřou lidé s datem narození podobným tomu mému, tedy v roce 1961, protože v každé společnosti vládnou lidé mezi padesáti a sedmdesáti lety, a já tyhle lidi a jejich návyky znám, a za ně i za sebe se stydím, tak říkám své polospící ženě, že by nad námi měly zahučet motory B-52. A ona, spíše nábožensky vlažná, přece sepne ruce a řekne: Bože, kéž se to nikdy nestane. A tak naděje žije. Naděje nás přežije!

JAN BALABÁN
se narodil v Šumperku, vyrůstal v Ostravě. Vydal povídkové knihy Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004), Jsme tady – Příběh v deseti povídkách (2006), romány Černý beran (2000) a Kudy šel anděl (2003, druhé vydání 2005) a scénář komiksu Srdce draka (2001). Je držitelem ceny Magnesia Litera 2005 za prózu.