TOP 15 textů Respektu o kultuře roku 2020

Jak se z neznámé důchodkyně Libuše Jarcovjákové stala mezinárodní hvězda

Tentokrát to pro ni byly doslova předčasné Vánoce. „Tohle mě teda hodně nadchlo. Už jsem myslela, že je vše zapomenuto – a vida,“ okomentovala Libuše Jarcovjáková loni 16. prosince fakt, že britský deník The Guardian právě vyhlásil její expozici Evokativ na festivalu Rencontres d‘Arles fotografickou výstavou roku. „Jsem strašně ráda, protože jména ostatních výstav – to jsou pecky.“ The Guardian dal sedmašedesátileté Češce ve svém prestižním výběru přednost před Cindy Sherman, Dianou Arbus nebo Nan Goldin, světoznámými fotografkami, jejichž dílo je dlouhé dekády součástí globálních dějin umění. Zato o Jarcovjákové donedávna mnoho nevěděli ani její krajani.

Že je autorkou opravdu mimořádného svědectví o časech československé normalizace, vyšlo najevo teprve před třemi lety, kdy ho shrnula do fotografické knihy s výmluvným názvem Černé roky. Ani ona sama si ale nedokázala představit, že by měl o její syrové fotky, zachycující pokus o nevázaný život v zemi svázané komunistickými pravidly, zájem i někdo za českými hranicemi. Jak se z Libuše Jarcovjákové stala tak rychle mezinárodní hvězda? A co z českého umění vlastně západní svět aktuálně přitahuje?

Rapper Yzomandias a jeho kolektiv Milion+ udělali z českého rapu nový mainstream

Máloco ilustruje generační rozkol a postavení rapu na české scéně tak názorně jako Yzomandiasova návštěva na Nově, která se odehrála předminulý týden. Na jedné straně je rapper, který je díky drsným textům a modernímu zvuku mezi mladým publikem naprostou hvězdou. Yzomandias patří mezi nejdůležitější tuzemské postavy žánru posledního desetiletí, vede úspěšné vydavatelství, vyprodává koncerty, jeho videa na YouTube mívají pravidelně několikamilionová zhlédnutí (nejúspěšnější Holly Molly jich má ke dvanácti milionům).

Na straně druhé je skoro neviditelný pro publikum nad čtyřicet – které buď funguje mimo internet, nebo se nezajímá o vkus svých dospívajících a čerstvě dospělých potomků. To vše slouží i jako důkaz, že pro mladou generaci v Česku se během poslední dekády stal rap žánrem číslo jedna – stejně jako to už platí globálně. Ti starší si toho jen nestačili všimnout.

Loni na podzim získala za svůj krátký loutkový snímek Dcera o narušeném křehkém vztahu mezi otcem a dcerou studentského Oscara. O pár měsíců později byla nominována i na toho „dospělého“. Bez ohledu na to, jestli uplynulou neděli sošku získala, nebo ne, patří studentka FAMU Daria Kashcheeva k nejvýraznějším talentům současné tuzemské animace. Vystudovala konzervatoř a zvukový design, po pěti letech práce v moskevském divadle se rozhodla změnit směr a odejít do Prahy.

Celovečerní animace na tom není v Česku příliš dobře. Zatím tu nejsou ideální podmínky. V létě jsem pracovala jako animátorka na velkém projektu a pochopila jsem, že je to obtížné. Že není dostatek animátorů, kteří by se dali vzít do týmu a aby vznikalo několik celovečerních filmů zároveň. Vladimír Lhoták například na svůj film Myšipatří do nebe sháněl animátory v Polsku. FAMU klade důraz na autorskou tvorbu. Někteří absolventi po škole pracují jako animátoři a jsou dobří, ale není jich tolik, aby pokryli rostoucí poptávku. Na FAMU se mluví o tom, že by se možná měl otevřít nějaký nový obor.

Kniha o Pavlu Juráčkovi je literární událost

Deník je tajemství. Kdo si ho píše, vymýšlí často důmyslné skrýše, aby na něj nikdo nepřišel. Je to intimní zpověď, rozmluva se sebou samým, zachycení chvil, myšlenek, které nemohou být vysloveny. Vše, co se do deníku napíše, je svaté, nikdo nemá právo to rozebírat, rozporovat; tohle je můj pohled a basta!

Některé deníky ale vstoupí do dějin a stanou se součástí lidské paměti. Čteme záznamy vojáků, státníků, podvodníků, literátů, filmařů… Pomáhají nám chápat události, lidské motivy, démony i inspirace. Mezi deníky, které u nás vyšly knižně, zaujímá důležité místo literární pozůstalost Pavla Juráčka (1935–1989), legendárního režiséra a scenáristy nové vlny šedesátých let. Výjimečná je už svým rozsahem: záznamy si dělal od dětských let, takže dnes plní několik svazků nakladatelství Torst.

Písničkář Člověk krve vypráví povznášející i morbidní příběhy z Posázaví

Když jde člověk krajinou, tak na něj během stmívání doléhá tíseň a dějiny,“ říká Jan Senft o procházkách rodným Posázavím, které prozkoumává už od dětství: „Ale je to krásná tíseň, posvátná bázeň. Krajina si s sebou všechno nese a nezapomíná. Často se mi stane, že na mě nějaké místo zapůsobí a až poté zjistím, že tam došlo k něčemu trýznivému. Potkávají se tam osudy.“ Písničkář Senft, který vystupuje pod jménem Člověk krve, zná ve svém kraji každý kout, každou lesní cestu, kapli i stavbu, jež něco pamatuje.

Se zaujetím vypráví historii Stříbrné Skalice, která je mu domovem. Těch pár kroků, jež vedou z náměstí na vršek ke kostelu svatého Jana Nepomuckého, jehož varhany využil na novém albu, doprovází líčením husitských bojů. Na lavičce pod zvonicí zmíní příběh statku, kde kdysi došlo k sebevraždě a od té doby zarůstá opuštěný v lese. Vzpomene osud hajného Houžvičky, který přežil nasazení na válečné frontě, ale po návratu ho v roce 1918 chladnokrevně zavraždili pytláci a dodnes to připomíná smuteční kříž.

Silný debut Praskliny Kláry Vlasákové je sci-fi jen zdánlivě

Podivný kulatý útvar o průměru tak tři metry se znenadání snese na Zem. Vznáší se nad povrchem, nic nedělá, na nic nereaguje, ale lidé z něj začnou být velmi nervózní. Probudí v nich spousty potlačovaných otázek a pochybností. Mnohé uvádí do apatie, ospalosti a deprese, probouzí v nich sklony k sebepoškozování. O původu předmětu začnou diskutovat vědci a jako varování lidstvu si ho vykládají mystici: Musí to být znamení.

Rozjezd knižní prvotiny Kláry Vlasákové s názvem Praskliny z nakladatelství Listen může připomínat sci-fi nebo mysteriózní thriller a s prvky těchto žánrů skutečně pracuje. Ovšem ve chvíli, kdy si člověk za onu záhadnou netečnou kouli dosadí jakéhokoli „slona v místnosti“, s nímž se současná západní civilizace potýká (může jím být klimatická změna, duchovní vyprahlost, dramatická proměna trhu práce), začnou reakce dětských i dospělých hrdinů, jejichž osudy se tu vzájemně proplétají, dávat zcela reálný smysl.

Držitele Oscara proslavily hrabalovské adaptace a svěrákovské komedie

„Nemám rád věci nepříjemné a zlé, před nimi zavírám oči,“ řekl režisér Jiří Menzel v pořadu na Plovárně v roce 2001. Shrnul tak jeden z důvodů, proč jeho filmy od Ostře sledovaných vlaků přes Slavnosti sněženek po komedie Na samotě u lesa a Vesničko má středisková patřily k tomu divácky nejpopulárnějšímu a v některých případech i nejlepšímu, co v československé kinematografii v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech vzniklo. Ale zároveň tu popsal i svůj pohled na svět, který ho mohl v některých fázích kariéry táhnout k opatrnému konformismu.

Jeden z hlavních představitelů československé nové vlny – i když se od ní záměrně distancoval – zavřel nyní před nepříjemnostmi světa oči definitivně. Jiří Menzel zemřel ve věku 82 let. V neděli to oznámila na Facebooku jeho žena Olga. Odešel tak režisér, který výrazně pomohl svými filmy natočenými za minulého režimu definovat ideál pohodového češství.

Pražský rapper Ca$hanova Bulhar boduje s albem, které je plné večírkových vzletů i pádů

Odstartovala to kniha vzpomínek Sex, Disco, Revoluce! od Ivana Jonáka, někdejšího majitele vyhlášeného devadesátkového podniku Discoland Sylvie, kterou dostal loni k Vánocům. Okamžitě se do ní začetl. A v proměně normalizačního veksláka v porevolučního krále pražské zábavy napojeného na podsvětí spatřoval hodně paralel s rapovým kultem bohatství a života bez zábran a omezení. „Atmosféra raných devadesátých let mě vždycky přitahovala. Byla to džungle. Ty lidi – konkrétně veksláci – přišli jednoduše k velkým penězům a dávali to najevo rapovým způsobem. Třeba když jezdili po Praze v kabrioletu s nahýma holkama,“ vysvětluje Ca$hanova Bulhar hlavní impulz k natočení nové desky rap disco revoluce.

Jedinečná dokusérie Sunderland ‘Til I Die ze zákulisí anglického klubu nabízí mnohem víc než jen fotbal

Jako by přistál tak trochu z jiného světa. Působivý bílý ovál s kovovou konstrukcí majestátně se tyčící do prostoru stojí na místě zasypaného uhelného dolu, do nějž poslední šichta sfárala v roce 1993. Přes silnici se krčí řadové bytovky z červených cihel. Kolem vede železnice. Na druhém břehu meandrujícího ramena řeky Wear se před skladišti tyčí jeřáby. Nedaleko po proudu stojí doky, odkud až do konce osmdesátých let vyplouvaly na místě vyrobené obří lodě. Bílý ovál je špičkový fotbalový stadion, který „přistál“ do průmyslové zóny přístavního města Sunderland na severovýchodě Anglie v roce 1996. Tehdy patřil s kapacitou téměř padesáti tisíc sedících diváků k tomu nejlepšímu, co ostrovní architektura ve fotbale nabízela. A základně fanoušků, jedné z největších v anglické lize, dával naději na skvělé vyhlídky. A s nimi spojený únik ze světa, kde se všechno zvrtlo.

Před dvěma lety dostal prvoligový fotbalista Tomáš Kučera za rap pokutu. Letos jeho jihlavské trio 58G patří k největším objevům roku.

Ta skladba nebyla venku ještě ani dvanáct hodin. Objevila se na YouTube v neděli večer a já šel už v pondělí ráno před tréninkem na kobereček k řediteli klubu,“ vzpomíná Tomáš Kučera na předloňský listopad, kdy si odbyl svoji oficiální rapovou premiéru. Ve skladbě Off Season hostoval po boku Ca$hanovy Bulhara – a vůbec první krátký text, který kdy dal ve studiu na mikrofon, způsobil pozdvižení, jaké česká scéna nepamatuje. Zhusta se o něm psalo v bulvárním tisku, kam rapová tvorba naposledy pronikla, když si Supercroo v roce 2004 utahovali z celebrit od Petra Jandy přes Jiřího Korna po Dádu Patrasovou.

Cenu za nejlepší knihu pro děti získala encyklopedie Davida Böhma o Antarktidě, kde je všechno obráceně

Získat Magnesii Literu za knihu pro děti a mládež je vcelku prestižní záležitost. Minulé pondělí by se ale těžko našel někdo, kdo by ji vítězi během ceremoniálu záviděl. „Jestli můžu, rád bych tu cenu věnoval Jáchymovi. To je můj starší syn, který tam se mnou byl, společně s mladším Oliverem. Ta knížka, která je pochopitelně o Antarktidě, je i o tom, jak se dá na svět dívat jinak, jak najít novou perspektivu. Jáchym před měsícem zemřel při nehodě. To on mě učil vidět svět jinak a za to mu děkuju,“ pronesl v Národním divadle David Böhm (38), jemuž cenu vynesla autorská publikace A jako Antarktida – Pohled z druhé strany.

Amelie Siba a Tea Sofia: dva objevy české scény na cestě k autenticitě generace Z

Bez Instagramu by se to nestalo. Na tomhle faktu se shodnou obě. Právě tam totiž začaly před dvěma roky uveřejňovat první skladby, které rychle získaly fanoušky a postrčily je k tomu, že má smysl tvořit dál. Amelie Siba a Tea Sofia, dva velké nové talenty české písničkářské scény, mají ovšem společného mnohem víc než jednu momentálně populární sociální síť.

Byť se každá věnuje jinému žánru, v postojích a sázce na autenticitu si notují. Ve svých sedmnácti respektive osmnácti letech mají obě nejen jasnou představu o písničkách, ale také si pečlivě hlídají jejich produkci a samy si je vydávají. Odevzdat se do rukou hudebního byznysu a vzdát se kontroly nad zvukem nebo imagí zde stojí hluboko pod snahou uchovat si vliv na vše, co dělají.

Britský komik Ricky Gervais proměnil schopnost říkat si, co chce, v lukrativní byznys

Pokud dneska vyhrajete, neberte to jako platformu k politickým projevům. Nejste v pozici, abyste mohli o čemkoli poučovat. O skutečném světě nevíte nic. Takže přijďte na pódium, vezměte si svoji malou trofej, poděkujte agentovi a Bohu a jděte do pr*ele,“ přivítal britský komik Ricky Gervais minulý týden hollywoodskou honoraci na předávání Zlatých glóbů. Jeho úvodní monolog se stal na moment globální kulturní událostí. Americká i česká média řešila, koho a jak Gervais (zase) urazil – Zlaté glóby uváděl v podobném duchu popáté.

Mezitím jeho Twitter, kde sám sebe označuje za „bezbožnou opici“, zaplavily nadšené komentáře. „Nevím, kdo vyhrál, ale Ricky bodoval,“ shrnul pocity jeden z fanoušků. Nejde přitom jen o to, že „lidový hrdina“ Gervais to nandal privilegovaným, mezi něž – své roli drzého outsidera navzdory – patří. Z jednoho večera pro úzkou komunitu amerického zábavního průmyslu je možné odvodit i něco obecnějšího o tom, proč se v uplynulé dekádě stal „chlápek z Readingu, kterému je všechno fuk“ jednou z nejpopulárnějších tváří světové komedie.

Proč je Jiří Havelka výjimečnou osobností českého divadla a filmu

V sobotu večer může jeho film Vlastníci získat až dvanáct Českých lvů. Režisér Jiří Havelka za něj překvapivě dostal víc nominací než Václav Marhoul za Nabarvené ptáče, které Česko vyslalo do bojů o Oscary. Havelkova hororová komedie po listopadové premiéře sklidila nadšené kritiky a víc než slušný ohlas diváků: za pouhých pět týdnů se jí povedlo stát se s bezmála 200 tisíci lidmi pátým nejnavštěvovanějším českým filmem loňského roku. Na to, že je to Havelkův režijní filmový debut, jde o fenomenální úspěch. Kdo však zná dosavadní kariéru a pracovní tempo autora, kterému bude letos teprve čtyřicet let, příliš se nediví.

Jeho představení mají aktuálně na repertoáru Národní divadla v Praze i v Bratislavě, zároveň Havelka čile působí na alternativní scéně, z níž vzešel a nikdy ji neopustil, byť se jeho tvář objevuje i v diváckém mainstreamu. Právě ve Vlastnících zúročil dvě dekády práce pro divadlo, v němž se stal nepřehlédnutelnou a žádanou figurou, a dotáhl tu k dokonalosti svůj unikátní rukopis. Patří k němu improvizace i zapojování herců do vzniku textu, a stejně tak chuť nabízet kromě humoru a gagů i reflexi politických a společenských událostí a traumat. Součástí tohoto procesu je vždy odevzdání jeho neuvěřitelné energie – přestože si sám uvědomuje, jak nebezpečně málo mu jí pak zbývá na normální život.

V Měšicích u Prahy našly azyl Slovanská epopej, maršál Koněv i utajené skvosty soukromých sběratelů

Socha kdysi – a teď opět – slavného sovětského vojevůdce tu leží na bronzových zádech přikrytá dekami. Kdyby se k ní náhodou chtěl někdo dostat, ať už příznivci či odpůrci, nemá absolutně šanci. Když totiž zastupitelé Prahy 6 rozhodli o odstranění pomníku Ivana Stěpanoviče Koněva z piedestalu v Bubenči, nechali jej odvézt kousek za město do obce Měšice. Transport zamířil do nenápadné třípatrové budovy, která je ve skutečnosti jedním z nejbezpečnějších trezorů v této zemi. Depozitář vybudovaný českou speditérskou firmou Artex se pyšní třetím stupněm zabezpečení, výš už jsou chráněny jen některé státní instituce a jaderné elektrárny.

Útočiště Koněva stojí šestou městskou část 12 tisíc korun měsíčně, a když má jeden ze spolumajitelů Artexu demonstrovat, čím za péči o sochu ručí, nastaví vlastní rozevřenou ruku. „I kdyby mi ji někdo uříznul, přestane v ní téct krev, takže by se s ní dovnitř stejně nedostal,“ usmívá se René Rohan, který dveře depozitáře neotevře bez položení dlaně na vchodovou čtečku, jež zeleným světlem reaguje pouze na unikátní vzor jeho krevního řečiště.