TOP 15 článků Respektu roku 2020

Příběhy lidí, kteří pohlédli do tváře vlastnímu selhání

Ukažte mi ženu, která se necítí provinile, a já vám ukážu muže,“ prohlásila v sedmdesátých letech minulého století ikona americké feministické literatury Erica Jong. Měla tehdy na mysli hlavně svou poválečnou generaci, která se psychoanalytikům ráda zpovídala ze všemožných selhání, v dnešní době ale její slova platí dvojnásob. Pocity viny a studu za všechno možné – od stavu životního prostředí, přes rodičovské a partnerské přešlapy, sexualitu nebo třeba příslušnost k privilegovaným společenským vrstvám – se staly věrným společníkem dnešních mileniálů, až se jim někdy v nadsázce přezdívá „GAT generation“ podle anglického akronymu Guilty All the Time (neustále provinilí).

Reportáž z Německa pět let po příchodu milionu uprchlíků 

Řeknu to zcela jednoduše: Německo je silná země. A krédo, s nímž máme k těmto věcem přistupovat, musí znít: zvládli jsme toho už tolik – zvládneme i tohle. Zvládneme to, a když se objeví překážky, tak musíme pracovat a překonat je.“

Před pěti lety, 31. srpna 2015, pronesla Angela Merkel na tiskové konferenci slova, která nepřišla z ničeho. O pět dní dříve navštívila saský Heidenau, kde extremisté napadli ubytovnu pro žadatele o azyl a kde ji místní přivítali skandováním „zrádkyně národa“. Vše kvůli běžencům, jichž během let 2014 a 2015 přišly do Německa stovky tisíc. Proud neustával a kancléřka svým srpnovým projevem vzkázala, že se lidem v nouzi nadále dostane pomoci. Davy uprchlíků putujících z Turecka přes Řecko a Balkán do středu Evropy poté ještě zhoustly. Až do utěsnění balkánské migrační trasy v březnu 2016 do Německa přišlo více než milion žadatelů o azyl, nejčastěji z válkou rozvrácené Sýrie. Po pěti letech je poprvé čas bilancovat. Zvládají to Němci?

Reportáž z metropole, která vyhání auta – a většina lidí je pro

Sotva srovná svoji dvoumetrovou postavu ke stolečku na zahrádce před restaurací, znovu se vztyčí a energicky odkráčí zjednat pořádek.

Stein van Oosteren je původem Holanďan a jízdní kolo odjakživa považuje „za stejně praktickou věc jako třeba kartáček na zuby“. Doma v Nizozemsku tak prý uvažuje každý. Výhody, které má pohyb na bicyklu pro přetížená evropská města, není v jeho zemi potřeba nikomu dlouze vysvětlovat. Teď ovšem van Oosteren žije v Paříži, kde se o budoucnost kol teprve hraje. Změna je rozsáhlá, a právě teď je vidět všude kolem. Automobilové bulváry se předělávají na cyklostezky, parkovací místa se ruší po tisících, město během koronaviru zbudovalo 50 kilometrů provizorních žlutých pruhů pro kola. Obchody s koly jsou vyprodané, v cykloservisech – na jejichž služby Francie letos vypsala novou celonárodní dotaci – jsou dlouhé čekací lhůty.

České univerzity nepatří mezi světovou špičku. To se ale dá změnit.

Na zdi pracovny chemika Pavla Jungwirtha visí „jeho“ třiatřicet obálek špičkových světových vědeckých časopisů. Už brzy k nim přibude další. Na začátku letošního června se Jungwirthův tým z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR díky studii o přeměně izolátoru na kov dostal na titulní stranu prestižního magazínu Science. Vědcům se – zjednodušeně řečeno – povedlo detailně zmapovat, jak se kapalina mění v kov. Laika nic netušícího o chemických reakcích na první pohled zaujme, jak se čirá tekutina postupně proměňuje a získává modrou a následně bronzovou barvu. „Pozorujete na molekulové úrovni zrod kovu v něčem, co kov vůbec neměl být,“ popisuje kouzlo objevu Jungwirth.

Science patří mezi vědeckými periodiky k vrcholu a obálka věnovaná objevu Jungwirthova týmu a spolupracovníkům z Česka, Německa a USA jen potvrdila jeho členství v první lize světových chemiků. Na jednom místě však chemika světových kvalit příliš často nevídají. Jak Pavel Jungwirth otevřeně říká – vědu by nešel dělat na žádnou tuzemskou univerzitu, ačkoli přes dvacet let externě učí na pražském matfyzu.

Brutalita policie, rasismus, Trumpova politika, rozdělená společnost, chudoba… Američané otevírají zanícené rány.

Od mučivých devíti minut, kterými se předčasně uzavřel život černého Američana George Floyda, uplynuly dva týdny. Spojené státy na ně hned tak nezapomenou. Masivní protesty proti zjevné policejní vraždě neozbrojeného člověka se z ulic Minneapolisu rychle rozšířily zhruba do čtyř stovek amerických měst. Ulicemi pochodovaly stovky tisíc rozzlobených Afroameričanů, k nimž se v průběhu času přidávali Američané všech ostatních barev pleti. Srážky s policií byly intenzivní, začalo docházet k násilnostem, vyšlehly plameny a pukaly výkladní skříně, vzduchem létaly gumové projektily i zápalné lahve, sliznice dráždil slzný plyn. Počty zatčených dosáhly řádu desetitisíců, stovky demonstrantů i policistů utrpěly zranění, 11 lidí srážky nepřežilo.

Esej Erika Taberyho o proměnách společnosti v době pandemie

Kdo četl Hochy od Bobří řeky, musí si tu scénu pamatovat. Nejlepší z hochů Luděk vybíhá jako první na noční stezku odvahy k tajemnému močálu. Všichni ostatní napjatě čekají, až se vrátí. Když se tak stane, vypráví ostatním děsuplný příběh. Běží temným lesem, když za sebou uslyší podivný zvuk. Zrychlí, ale zrychluje i hluk za jeho zády. Dá se do běhu, ale stejně tak činí i jeho pronásledovatel. Až po chvíli mu dojde, že zvuk vydává plechová krabička se třemi hřebíky, kterou zapomněl v kapse. Za bílého dne by si šramotu ani nevšiml, ale samota a noc probudily fantazii a strach. Něco podobného teď mnozí cítíme taky: fakticky se řada věcí nezměnila, ale roste strach z neznámého. Fantazie spouští obavy, které by nás ještě nedávno ani nenapadly.

Jak to vypadá v první linii boje s koronavirem

Na sobě dvě vrstvy ochranného oděvu, respirátor a průhledný štít přes oči. K tomu umělé světlo zářivek, aseptické prostředí, tíseň při pohledu na pacienty v předpokoji smrti. Po pár minutách se špatně dýchá, člověka začne bolet hlava a nejvíc se všeho by si přál být kdekoli jinde, jen ne tady. Zdravotníci ale mají limit trochu jinde. „Snesitelné jsou první tři čtyři hodiny, pátou jste už naštvaný a šestou je to opravdu nepříjemné,“ líčí lékař Michal Otáhal útrapy situace, kdy se kvůli ochrannému oděvu nelze napít ani si dojít na záchod. Vítejte v první linii boje s koronavirem.

Stejně jako zprávy z jiných podobných center v zahraničí, i návštěva resuscitačního oddělení pro pacienty s Covid-19 ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze potvrzuje, jak klíčovou roli v záchraně života hrají plicní ventilátory a další komplikované přístroje. Dostatek aparatur s milionovými cenovkami, o jejichž existenci panovalo před začátkem pandemie jen mlhavé tušení, je teď otázkou života a smrti. Ještě důležitější jsou ale lidé schopní si s takhle složitou technikou poradit. Zatím je jich dost, přesto současná krize nastoluje v tomto ohledu nepříjemné otázky.

Jarosław Kaczyński chce zvrátit chod dějin a Polsko to může bolet

Je páteční podvečer a centrum polské metropole ovládá podivná atmosféra. Davy lidí se pomalu stahují na tři předem daná místa, ulice jsou plné policejních vozů, uniformované řetězy stojí před všemi důležitými kostely. Na malé jednotky pořádkových policistů jde narazit na každém druhém rohu. Město se po sérii velkých i malých demonstrací chystá na zdaleka největší protestní srocení proti zákazu potratů. Ve vzduchu jsou cítit problémy.

Ty nakonec trvají jen chvilku. To když se skupina agresivních mladých mužů pokouší shromážděné napadnout na Zámeckém náměstí ve Starém Městě, jednom z protestních míst. Po pár vteřinách všeobecné paniky a několika světlicích je policie rychle vytlačuje z náměstí. Drobný otřes trvá jen chvilku. Tisíce lidí se rozcházejí na plánovaný pochod a rychle se z nich stávají desetitisíce - zaražené shromáždění se rychle oklepává a vzduchem létají hesla aktuálních nepokojů: „j*bat PiS“, namířené na vládní stranu Právo a spravedlnost, a „jděte do hajzlu“. Než ohromný dav dosáhne finálního bodu páteční demonstrace, velké křižovatky pod Palácem kultury, pochod se mění v uvolněný a hlasitý večírek. Je zřejmé, že za uplynulých sedm dní se z protestu proti zpřísnění potratové politiky stal protest proti celé vládě konzervativní vládní strany.

Před 130 lety se narodil intelektuální rváč, který Čechům dodnes připomíná křehkost věcí

V meziválečném Československu bylo Karla Čapka všude plno. Téměř nešlo se mu vyhnout, protože vycházely jeho úspěšné knihy, hrály se jeho divadelní hry, podle jeho námětů se točily filmy, stal se průvodcem myšlenkovým světem prezidenta Tomáše G. Masaryka, přispíval do novin. Navíc často chodil do společnosti, kaváren. U Slavie ho bylo možné v mladých letech potkat s bratrem. „Bratří Čapkové tam chodívali, i když sněžilo. Mívali stejné tvrdé klobouky, kolem krku stejnou nápadnou barevnou šálu, žluté rukavice a bambusovou hůl. Byli nápadní, ale to patrně právě chtěli,“ vzpomínal později Jaroslav Seifert v knize Všecky krásy světa.

Když si procházíte vzpomínkovou literaturu téměř kohokoli z té doby, dříve či později zmíní, kde se s Karlem Čapkem setkal či ideově střetl. Je ústřední kulturní postavou první Československé republiky a jeho tragický konec pak jakýmsi jejím mementem. Připomínkou, jak snadno se mohou v této zemi věci otočit a jak mělce pod povrchem zdánlivě všeobecné tolerance a svobodomyslnosti se tu v řadě duší převaluje nenávist. Čapkova smrt, jakkoli varovná a symbolická, by ale neměla přehlušit jeho život. Ve čtvrtek uplyne sto třicet let ode dne, kdy jeho pouť započala.

Chudé děti v době korony řeší vážné potíže a těší se na to, co přijde

Pozornost veřejnosti strhl příběh chlapce Olivera ze severu Čech, kterého organizace Člověk v tísni (ČvT) začala doučovat, aby zvládl učivo na dálku, a sbírka pomohla devítiletému chlapci s devíti dioptriemi získat první brýle. Jeho matce dnes lidé z ČvT pomáhají vyznat se v paralyzujícím dluhu za energie, ve kterém uvízla po odchodu muže, a když se chce Oliver se sourozenci v bytě s odpojenou elektřinou zahřát, chodí do lesa sbírat dřevo na otop.

Co vypadá jako srdceryvný příběh z jiného světa, je ve skutečnosti pro stovky rodin v Česku běžný život. Situaci zdejších chudých lidí nasvítila pandemie koronaviru ostrým světlem, po celé zemi se rozběhly sbírky na zoufalé rodiče-samoživitele, kteří přišli o možnost brigádnického výdělku, neziskové organizace nabízejí doučování, co jim síly stačí, a tyto posílené dotyky zájmu dávají lidem v nouzi naději, že když ne oni, jejich děti snad dokážou uspět. „Dostala jsem teď v koroně hodně pomoci a jsem vděčná,“ říká Lucie K., matka osmileté Nikoly, v kuchyni bytu v Liberci, kde spolu ty dvě žijí, „a doufám, že dcera jednou bude žít líp než já.“

Brutální vražda učitele vyvolala velkou debatu o svobodě a toleranci ve Francii. Vyrazili jsme na místo zjistit, k čemu Francouzi zatím došli.

Pro Francii nejsou útoky islámských radikálů ničím novým. Za posledních pět let kvůli nim zemřelo téměř tři sta lidí, ať už v rockovém klubu Bataclan, na promenádě v Nice nebo přímo v redakci Charlie Hebdo. Poprvé se však cílem atentátu stal učitel kvůli tomu, co řekl na dosud nedotknutelné půdě – ve škole.

V jedné takové škole na okraji Paříže zvonek právě oznamuje konec přestávky. Zuzana Loubet del Bayle spěchá mezi patry a než vstoupí do třídy, pro jistotu ještě překontroluje číslo nad dveřmi. Proticovidová opatření ve Francii obrátila vzhůru nohama kdeco, včetně organizace výuky, takže kantoři teď přebíhají mezi třídami, aby se děti na chodbách nemísily. A tohle je velké lyceum – nejběžnější typ střední školy ve Francii podobný českému gymnáziu –, chodí sem přes dva tisíce dětí. Kantorka vezme za kliku. Devětatřicetiletá Češka ve Francii vystudovala historii, provdala se tu a na lyceu Richelieu učí dějepis a zeměpis.

Před 170 lety se narodila Charlotta Garrigue Masaryková, bez níž bychom neznali samostatné Československo

Tři slova, která si jednoho červnového dne roku 1877 poznamenal do deníku sedmadvacetiletý doktor filozofie Tomáš Masaryk, zdaleka nevystihovala, jak osudovou událost toho dne prožil. „Garyk, z okna,“ stojí trochu krypticky v zápise. Masaryk tehdy ještě nevěděl, jak se správně píše jméno, které si zanedlouho přidá k vlastnímu – a zcela jistě si neuvědomoval, že důsledky setkání jednou přepíšou běh českých dějin. Co naopak správně vytušil, byla skutečnost, že právě prožil fatální setkání, které změní jeho život.

U okna ve třetím patře penzionu rodiny Goeringů v Lipsku, kde už necelý rok bydlel, Masaryk rozechvěle vyhlížel příjezd mladé Američanky, která v domě byla ubytovaná deset let předtím během studií na zdejší vyhlášené konzervatoři. Sen o dráze klavíristky talentované Charlottě Garrigue překazilo ochromení ruky způsobené přílišným cvičením a teď po letech života doma na předměstí New Yorku ji to táhlo zpět do Evropy. Masaryk Charlottu vyhlížel rozechvěle proto, že se s ní sice do té doby nikdy nesetkal, ale mnohé o ní slyšel od svých domácích.

Jak se Nora Fridrichová nachomýtla k dobru a co z toho vzešlo

V kuchyni domu na břehu Vltavy, kousek za hranicí Prahy, dobublal na plotně oběd a Nora Fridrichová ho rozděluje na talíře pro osmiletou dceru a její stejně starou kamarádku, kterou má dnes na starost. Pochvaluje si u toho systém, který s přítelkyněmi matkami zavedly pro dobu kvůli koroně zavřených škol: hlídají si navzájem děti a uvolňují si tak na střídačku ruce pro dny, kdy mohou pracovat – nerušené péčí o školáky. Zítra tak může jít dramaturgyně a moderátorka pořadu 168 hodin Nora Fridrichová na poradu a na celý den do redakce publicistiky České televize, protože její starší dcera – ta mladší je ve školce – bude „na hlídání“ v jiné spřátelené rodině.

Školačkám v domě před chvílí skončila distanční výuka, jedna ji absolvovala od počítače v obýváku, druhá z dětského pokoje, a dopoledne u počítače strávila i Nora Fridrichová. Zabrala si k tomu jídelnu a s notebookem otevřeným na e-mailové schránce řešila starost, která ji zaměstnává ve všech volných chvílích intenzivně už od jara: aby i děti v rodinách, v nichž chybí jeden z rodičů a příjem toho zbylého nestačí dostatečně pokrýt životní potřeby, dostaly i v omezeních covidové doby na talíř teplý oběd a měly k dispozici počítač a wi-fi pro distanční výuku.

Respekt v centrále běloruské opozice

Centrum současné běloruské revoluce zabírá čtvrté a páté patro mrakodrapu Green Hall, který se tyčí nedaleko centra litevského Vilniusu kousek od nábřeží tamní řeky Neris. Ta je nyní zahalena do deštivé mlhy a nevlídné podzimní počasí jako by zvenku doléhalo i sem, dovnitř kanceláří. Je úterý odpoledne, začátek listopadu a lídryně běloruské opozice Svjatlana Cichanouskaja si do jedné ze stroze zařízených zasedaček nechává přinést čaj a také dlouhý a široký červený šál, který si obtáčí kolem ramen.

V kombinaci s její bílou halenkou to vypadá, jako by byla vlastenecky zachumlaná do barev národní vlajky používané demonstranty při protestech proti diktátorovi Aljaksandru Lukašenkovi, když to ale novinářská návštěva zmíní, zasměje se tomu. „Je to náhoda,“ říká. „Nedávno jsem byla jednat s politiky v Dánsku, a když jsem se pak setkala se zástupci běloruské menšiny, jedna z žen mi ten šál dala. Trvala na tom, že si ho mám vzít, a tak ho od té doby nosím.“

V Česku přibývá matek, které v nemocnici odmítají předávat své děti zcela do kompetence lékařů

Kateřina Pacholíková působí klidným, až plachým dojmem. Když se drobná hnědovláska rozpovídá o tom, že letos v létě ji popadl takový vztek, až na chvíli ztratila kontrolu nad svými emocemi, posluchač si ji v takovém rozpoložení skoro nedokáže představit. Stalo se to v nemocnici, kde byla na vyšetření se svou dvouapůlletou dcerou Lily. Zde ji potkala noční můra mnoha matek – lékaři Pacholíkové v jednu chvíli nečekaně odebrali dítě a ona pak poslouchala jeho pláč a nářek, aniž k němu měla přístup. Od té doby se jí tato nervy drásající scéna vrací ve snech a její dcera trpí nebývalou úzkostí.

Něčím podobným v životě prošlo hodně matek. Pacholíková se klasickému scénáři vymyká tím, že incident nenechala být. Na nemocnici podala stížnost a vzniklý spor je odhodlaná dohnat klidně až k soudu. Její případ připomíná debatu, která v mnoha evropských zemích běží už roky a jejíž hlavní otázky jsou jasné: Má rodič právo být v nemocnici neustále přítomen u svého dítěte, i když to lékařům logicky komplikuje práci? Existuje hranice, za kterou už rodič nesmí jít? A do jaké míry může krátké oddělení od matky dítě trvaleji psychicky poznamenat? Česká verze sporu je teprve v začátcích a pro většinu rodičů je to marginální téma. Příklad Kateřiny a Lily však ukazuje, že to tak nemusí být navždy.

„Rodič doprovázející dítě v nemocnici je hysterický, protože se bojí. Cítí obrovskou vnitřní úzkost, protože jeho nejdražší dítě je nemocné. Kdo si myslí, že v takovou chvíli zachová rodič klid, je mimo. Je na lékaři, aby rodiče zklidnil - a klidný rodič rovná se klidné dítě. Lékař musí být citlivý a umět s rodiči pracovat,“ říká v doplňujícím rozhovoru primář havířovského dětského oddělení Hynek Canibal.