V Paříži na kole

Sotva srovná svoji dvoumetrovou postavu ke stolečku na zahrádce před restaurací, znovu se vztyčí a energicky odkráčí zjednat pořádek.

Stein van Oosteren je původem Holanďan a jízdní kolo odjakživa považuje „za stejně praktickou věc jako třeba kartáček na zuby“. Doma v Nizozemsku tak prý uvažuje každý. Výhody, které má pohyb na bicyklu pro přetížená evropská města, není v jeho zemi potřeba nikomu dlouze vysvětlovat.

Teď ovšem van Oosteren žije v Paříži, kde se o budoucnost kol teprve hraje. Změna je rozsáhlá, a právě teď je vidět všude kolem. Automobilové bulváry se předělávají na cyklostezky, parkovací místa se ruší po tisících, město během koronaviru zbudovalo 50 kilometrů provizorních žlutých pruhů pro kola. Obchody s koly jsou vyprodané, v cykloservisech – na jejichž služby Francie letos vypsala novou celonárodní dotaci – jsou dlouhé čekací lhůty.

Jako místo, kde lze změnu ilustrovat, vybral van Oosteren kulaté náměstí Place de Catalogne, odkud jde na kole za deset minut sjet z kopce k Eiffelovce. Na kruhovém objezdu tu měla dřív auta pro sebe tři pruhy. Ve dvou vnitřních jezdila a v jednom parkovala. Teď autům zbyl jen jeden pruh uvnitř. Vnější podle čerstvého žlutého nástřiku na asfaltu patří cyklistům. A prostřední je s pomocí žlutých výstražných sloupků vykolíkován jako bezpečnostní bariéra mezi auty a koly.

Van Oosteren poblíž pracuje jako diplomat v UNESCO a přes náměstí šlape denně do práce. Cestou tam a domů urazí denně na kole dvakrát osm kilometrů. Před lety zakládal jeden z mnoha pařížských spolků na podporu cyklistiky a za změny v dopravním systému na radnici dlouhodobě lobbuje. Z jeho návrhů vychází i řada změn, po nichž Paříž během letošního mimořádného jara sáhla.

Ne všechno ale běží tak hladce, jak by si van Oosteren představoval. Na Place de Catalogne právě před jeho očima parkuje tmavé terénní volvo – ve žlutém pruhu pro kola, čímž celé dílo kazí. Dvoumetrový Holanďan neváhá a vyrazí automobilistu poučit o změně poměrů. „Tohle mě opravdu dokáže rozčílit,“ utrousí van Oosteren po krátké výměně názorů, ukončené tím, že se volvo nejdřív přesune kompromisně do prostředního izolačního kruhu a po chvíli zmizí.

Možná byl jen řidič zmaten novotami, možná – jak věří van Oosteren – šlo spíš o aroganci automobilisty, žijícího stále ještě v dojmu, že pařížské ulice jsou pořád hlavně jeho. „Tak to tu kdysi vymysleli. Každý ať dojede autem všude.  S tím je ale třeba skoncovat. Vždyť to není normální, město už to dál neunese,“ shrnuje van Oosteren svůj pohled na dopravní situaci uvnitř jedné z největších evropských metropolí.

Jeho argumenty nejsou nijak nové. Slyší na ně mnohá evropská – a dnes už i některá americká – města, postavená před problém setrvalého přílivu obyvatel a s tím spojených dopravních kolapsů, smogových kalamit a vzrůstajících finančních nároků na nekončící potřeby nákladné automobilové infrastruktury. Paříž není první, kdo se pokouší dopravní rébus vyřešit podporou cyklistiky. Tentokrát se ale sešly dvě novinky – razantní politická reprezentace a mimořádná situace v podobě koronaviru. Jezdit metrem a městskými vlaky se lidé v době infekce báli, a kdyby místo toho přesedli do aut, doprava ve dvanáctimilionové aglomeraci by úplně zkolabovala. A tak radnice urychlila svoje cykloplány, přestříkala ulice na žluto a vzkázala občanům, ať se v hezkém jarním počasí zkusí začít po Paříži pohybovat jinak – na kole. Množství cyklistů i výsledek nedávných voleb naznačují, že většina obyvatel je pro a už se nechce vracet zpět.