Varování Karla Čapka

V meziválečném Československu bylo Karla Čapka všude plno. Téměř nešlo se mu vyhnout, protože vycházely jeho úspěšné knihy, hrály se jeho divadelní hry, podle jeho námětů se točily filmy, stal se průvodcem myšlenkovým světem prezidenta Tomáše G. Masaryka, přispíval do novin. Navíc často chodil do společnosti, kaváren. U Slavie ho bylo možné v mladých letech potkat s bratrem. „Bratří Čapkové tam chodívali, i když sněžilo. Mívali stejné tvrdé klobouky, kolem krku stejnou nápadnou barevnou šálu, žluté rukavice a bambusovou hůl. Byli nápadní, ale to patrně právě chtěli,“ vzpomínal později Jaroslav Seifert v knize Všecky krásy světa.

Když si procházíte vzpomínkovou literaturu téměř kohokoli z té doby, dříve či později zmíní, kde se s Karlem Čapkem setkal či ideově střetl. Je ústřední kulturní postavou první Československé republiky a jeho tragický konec pak jakýmsi jejím mementem. Připomínkou, jak snadno se mohou v této zemi věci otočit a jak mělce pod povrchem zdánlivě všeobecné tolerance a svobodomyslnosti se tu v řadě duší převaluje nenávist. Čapkova smrt, jakkoli varovná a symbolická, by ale neměla přehlušit jeho život. Ve čtvrtek uplyne sto třicet let ode dne, kdy jeho pouť započala.

O duši národa

Život Karla Čapka se dá uchopit z řady možných pohledů – spisovatel, zahradník, divadelník, fotograf, cestovatel. Pro tento text jsme si vybrali jeho společenské a politické angažmá. Ačkoli se stále častěji připomíná jeho aktivní zapojení se do boje za demokracii, mnohdy je pořád vyobrazován jako v lepším případě jednorozměrný služebník T. G. Masaryka (připravil s ním knihu Hovory s TGM), nebo jako odevzdaná oběť štvavých pomnichovských časů. Přes svou křehkou konstituci byl však Čapek bojovník, svým způsobem intelektuální rváč.

Jeho blízký přítel Ferdinand Peroutka by zřejmě s tímto termínem nesouhlasil, protože po spisovatelově smrti v prvním čísle Přítomnosti roku 1939 napsal: „Čapek už svým založením nebyl povaha buřičská, nýbrž pozitivní: vždy chtěl státi blízko těm, kteří budují, a pomáhají jim.“ Jenže jsou chvíle, kdy chuť pomáhat či něco vytvářet vyžaduje srdce bojovníka, protože budí pohoršení a spouští v lidech vztek.

Čapkova chuť promlouvat do veřejné debaty je patrná už z jeho textů před první světovou válkou. V pouhých třiadvaceti letech, tedy v roce 1913, publikoval ve Volných směrech například esej Otázka národního umění, jenž jasně ohlašoval, že generace tohoto mladíka nechce sedět v koutě.

Nejdříve kritizoval, že zas a znovu je kladen „nejvyšší důraz na národní a řekl bych domotvornou ideu veškeré naší duchové práce“. Propagátoři tohoto pohledu, psal Čapek, jsou přesvědčeni, že umění má udržovat „náš národní svéráz a čistotu naší nacionální povahy, že má nás odlišit jako původní rasu v nivelizujícím pohybu světové kultury“. Umění má chránit, „abychom nebyli asimilováni cizími vlivy“. Proto volají po návratu ke kořenům, zejména pak k životu na vsi. Tam se údajně uchovalo pravé češství.