Škodí Bridget Jones ženám?

Noční můra ženské emancipace a relikt minulosti? Nebo kamarádka a vzor pro ženy všech generací? Bridget Jones, nedokonalá hrdinka toužící po tom neumřít sama, se poprvé objevila v novinových sloupcích – později sebraných do knihy – před třiceti lety. O pět let později dorazila na filmová plátna v Deníku Bridget Jones. Už tehdy vyvolávala dvě silně protichůdné reakce.

Zatímco z knihy se stal bestseller a z filmu komerční hit, kritici označovali chaotickou, sebeshazující singl třicátnici za „zrádkyni feminismu“. Představovala podle nich zastaralý typ ženství, které škodí dalším generacím. Vadila její romantická touha najít si muže svého života i posedlost vlastní váhou a počítáním kalorií. Přiměla prý ženy vnímat své tělo jako problém. Unikla jim přitom ironie a nadsázka, která filmem – a ještě víc satirickou knihou – prostupovala.

Stejná rozpolcenost se opakuje i v souvislosti s aktuálním čtvrtým filmem z franšízy nazvaným Bridget Jones: Láskou šílená, který hrají i česká kina. Doma v Británii si snímek připsal historicky nejúspěšnější premiéru pro romantickou komedii a v předprodeji lístků překonal i předloňskou Barbie. Časopis Glamour kontroval: „Bridget Jones je toxická – nepotřebujeme ji zpět.“ Spor pokračuje, ale fiktivní postavu, pro niž autorka Helen Fielding čerpala ze svého života a z života svých kamarádek v devadesátých letech, zdá se, objevilo nové publikum, které v době premiéry prvního filmu nebylo na světě – dvacátnice z generace Z.