Tisíc slov na obranu Evropské unie

Pronto, pronto, rozkázal nám číšník. Dopili jste, je čas odejít. Šokovaně jsme se na něj se ženou podívali. U stolku kavárny v centru Říma, pár desítek metrů od fontány di Trevi, jsme seděli sotva tři minuty. A na dně mého šálku ještě trochu kávy zůstávalo.

Běžte, zopakoval. A začal k našemu stolu usazovat starší japonský pár.

To je ale nehoráznost, pomyslel jsem si. Rychle mi však došlo, že číšníkovo počínání – i když zjevně neslušné – mělo svoji obchodnickou logiku. Platili jsme předem. A věděl, že se do jeho kavárny už pravděpodobně nikdy nevrátíme. Bylo mu tedy jedno, co si o něm myslíme. Se slavnou památkou za zády měl každý den k dispozici mohutnou řeku nových zákazníků z celého světa. A čím kratší dobu se u něj jeho hosté zdrželi, tím více káv prodal. Jsem si jist, že o pár minut později stejným způsobem vyhodil i japonské manžele.

S majitelem kavárny na náměstí našeho města si tykáme. A když má čas, pár minut si promluvíme. Neumím si vůbec představit, že by mě vyhodil od stolku, protože už mám dopito. Ví, že se vrátím. Já vím, že se vrátím. Proč bychom tedy k sobě nebyli milí?