Tisíc slov na obranu Evropské unie

Pronto, pronto, rozkázal nám číšník. Dopili jste, je čas odejít. Šokovaně jsme se na něj se ženou podívali. U stolku kavárny v centru Říma, pár desítek metrů od fontány di Trevi, jsme seděli sotva tři minuty. A na dně mého šálku ještě trochu kávy zůstávalo.Běžte, zopakoval. A začal k našemu stolu usazovat starší japonský pár.

Běžte, zopakoval. A začal k našemu stolu usazovat starší japonský pár.

To je ale nehoráznost, pomyslel jsem si. Rychle mi však došlo, že číšníkovo počínání – i když zjevně neslušné – mělo svoji obchodnickou logiku. Platili jsme předem. A věděl, že se do jeho kavárny už pravděpodobně nikdy nevrátíme. Bylo mu tedy jedno, co si o něm myslíme. Se slavnou památkou za zády měl každý den k dispozici mohutnou řeku nových zákazníků z celého světa. A čím kratší dobu se u něj jeho hosté zdrželi, tím více káv prodal. Jsem si jist, že o pár minut později stejným způsobem vyhodil i japonské manžele.